Liturgické texty: 1. čtení: Ex 34, 4b-6. 8-9
2. čtení: 2 Kor 13, 11-13
Evangelium: Jan 3, 16-18
Nebylo by bez zajímavosti udělat mezi vámi takovou anketu, o čem byste si přáli, aby kněz kázal. Pro mě by to také nebylo špatné, alespoň bych se dozvěděl, co vás tíží a co byste se rádi dozvěděli. To samozřejmě ještě neznamená, že by se o tom všem mluvit mělo, ale každý z nás by byl aspoň trochu rád, kdyby měl trošku zpětnou vazbu. Jestli mluvím alespoň trochu o tom, co se týká vašeho života. Bojím se však, že by v té anketě nezaznělo, že by se mělo kázat o tajemství Nejsvětější Trojice. To je tajemství, které zůstává od života mnohých křesťanů tak odtržené a tak odtažené, že se pak může stát, jak řekl jeden člověk: jó to já věřím, v tajemství Nejsvětější Trojice, ale co by to pro můj život mělo znamenat, tak to tedy nevím.
Proč to vlastně Bůh udělal, že nám odhalil to jedno z největších tajemství svého Božského života? Proč nám komplikuje víru? Vždyť pro nás by bylo daleko jednodušší, kdyby byl jeden Bůh a v jedné osobě. Bylo by daleko méně bludů ve světě, daleko méně sekt, nemuseli bychom se dohadovat o tom, jak je to možné, že je jeden Bůh, a to ve třech osobách. Kněží by byli ušetřeni toho, jak to dětem vysvětlit, když se to vlastně vysvětlit nedá a křesťané by měli pocit, že vlastně víra je jednoduchá. Proč to dělá Bůh, že nám dává poznat toto tajemství?!
No tak v první řadě právě proto, abychom pochopili, že Bůh je tajemství. Že Bůh je nad námi, nad náš rozum a že do Boha úplně nikdy nepronikneme. Ti starší z vás si možná ještě dobře pamatují takové to naivní opojení vědou, kdy se hlásalo a my jsme se v tom utvrzovali, že ten rozvoj vědy a techniky půjde tak daleko, že před lidským rozumem, neobstojí vůbec nic. Všechno prozkoumáme, všechno budeme vědět, člověk si podmaní svět.
Tak to už dnes páni vědci netvrdí. Jeden vědec Boris Kuzněcov říkal: ano, na počátku 20 století jsme si naivně mysleli, že všechna tajemství vědy, které jsou, tak že do nich pronikneme a odhalíme, ale čím víc toho odhalíme, tak zjišťujeme, že tajemství přibývá. A vždy kolem sebe budeme obklopeni skutečnostmi, které nepoznáme. Dovedeme popsat jevy, ale nedokážeme proniknout do podstaty.
A tento vědec říká: dnes se nám jeví, že hmota je tajemství, energie, je tajemství a život je tajemství. Věda nalézá tu pravou svoji vlastnost, a to je pokora. Kéž by i lidé připustili, že když svým rozumem nemůžou proniknout tajemství přírody, hmoty a života, tak jak by chtěli proniknout tajemstvím Božím. A snad právě proto se nám Bůh zjevuje, jako tajemství, tajemství tří osob v jedné Božské přirozenosti, abychom věděli, že Boha nikdy do důsledků nepochopíme.
Ale je zde ještě jeden velice důležitý svrchovaný důvod. Bůh nám totiž skrze toto tajemství zjevuje, že je společenství lásky. Bůh není individualista, ten jediný monarcha, který si vládne nad celým světem a potrpí si na světskou vládu a úctu. Bůh je ten, který se sdílí. Který na sebe zapomíná a který miluje. Bůh je společenství.
A nic nepomůže nám křesťanům, když budeme sebe lépe znát všechna tajemství naší víry, když podle nich neuzpůsobí svůj život. Dopadli bychom jako dva, kteří se mezi sebou bavili, nevěrec a křesťan. Nevěrec říká křesťanovi: tak se podívej, už dva tisíce let je tady křesťanství a podívej se na svět. A křesťan se podívá na toho nevěrce a říká: tak se podívej, už miliardy let je tady voda a podívej se na svůj krk.
Nic nám to nepomůže, když budeme vědět, jestliže podle toho nebudeme žít. Křesťanství není přesvědčení rozumu, křesťanství je život. A světlo pravdy přináší ne ten, komu je jasno, ale ten, kdo pravdu koná. A jestliže Bůh se nám zjevil, jako společenství lásky, tak křesťany se nestaneme sami. Tak jako nejde být křesťanem a přitom být pyšný, tak nejde být křesťanem a zůstat sám. Společenství v církvi vždycky bylo, je a bude. A jestli si někteří křesťané myslí, že si na své křesťanství budou stačit sami, tak z celého křesťanství nepochopili vůbec nic, protože Ježíš, když začíná, tak první co udělá je, že ustanovuje společenství lidí, několika učedníků, aby z nich vzniklo, celé společenství církve skládajícího se z malých dílčích společenství křesťanů. A co vždy přitahovalo i v dřívějších dobách ty, co stáli mimo nás, tak bylo to, že to byli lidé, kteří nežili sami pro sebe. Že to byli lidé, kteří se dokázali zříci sebe sama, dokonce i svého majetku, svých věcí, jenom proto, aby žili jeden pro druhého a společně pro Boha.
Kde se to vzalo v nás, že my dokážeme klidně říct, no to já si stačím sám, já nikoho nepotřebuju a mě se modlí lépe samotnému a do kostela, proč se tam mám otravovat s lidmi. Jó takhle, když je ten kostel prázdný, tak to já si tam sednu, no to je príma. Anebo si odejdu do přírody, tam mne nikdo neruší, tak to je pro mě neděle. Ale poslouchat, jak mě někdo kašle do ucha. Jenomže takový člověk vůbec nechápe, že být křesťanem a být přitom sám znamená žít křesťanství, které nikdy neexistovalo. Takovou víru nám nikdo nepředal. Bůh se nám zjevil, jako ten, který se zjevil druhému člověku. A v tajemství Boží Trojice, jako ten, který se sdílí druhé osobě.
A my prostě, ať chceme, nebo nechceme, ať nás to něco stojí, nebo nestojí, tak k Bohu nikdy nejdeme sami. Bůh se na nás dívá, jako na společenství. A bude vymáhat z rukou každého z nás odpovědnost, za ty druhé. Škoda, že jsme my křesťané 21 století, tak trošku podlehli té tendenci celého světa, žít si sám na svém písečku, do ničeho si nenechat mluvit, zavřít za sebou dveře svého domu a jestli vedle se hádají, nebo tam prožívají něco krásného, nebo jestli tam někdo umírá, nebo se rodí, tak to mě přeci vůbec nezajímá. Ale tak to nemůže být mezi námi. To je právě ta největší zvěst dnešní slavnosti. Bůh je společenství lásky. A my nemůžeme žít sami. I když to znamená přijímat toho druhé právě takový, jaký je a odevzdávat se mu. Zapomínat na sebe. Je pohodlnější uzavřít se do čtyř stěn, ale není to Boží, protože Bůh je tam, kde jsou dva, nebo tři v jeho jménu. A když to má být společenství, tak určitě ne lidí, kteří mají k sobě daleko, anebo které k sobě shromáždil někdo jiný a oni k sobě nic necítí. Když papež Jan XXIII svolal církevní sněm v roce 1962 a shromáždilo se na stovky biskupů, kardinálů, prelátů a teď on to viděl v té katedrále sv. Petra, jak ti otcové jsou tam jeden vedle druhého, černoch, vedle bílého, Evropan, vedle Asiata, tak byl velice dojat a říkal: hle to je společenství církve, společenství lásky. Škoda, že se to nedá vždy říci o celé církvi a možná, ne vždy o nás.
Až budeme znovu dělat kříž, ve jménu Nejsvětější Trojice, až budeme znovu říkat tu krásnou modlitbu sláva Otci i Synu i Duchu svatému, tak nezapomeňme, že je to stálá výzva abychom žili s Bohem v důvěrném vztahu, ale abychom v důvěrném vztahu žili i mezi sebou navzájem. A abychom vědomě vyhlásili boj každému sobectví, každé uzavřenosti a rozhodli se sdílet Boží život jeden s druhým a všichni dohromady s Bohem. Když překonáme počáteční obtíže, tak uvidíme, že je to daleko lepší, když na to své křesťanství nejsem sám. A možná, že tě pak někdo zastaví a řekne ti, jak to, že vy máte k sobě tak blízko a to bude to nejlepší svědectví pro církev a pro víru, kterou budeš moci vydat.
Amen