Liturgické texty: 1. čtení: Iz 55, 10-11
2. čtení: Řím 8, 18-23
Evangelium: Mt 13, 1-23
Dnešní úryvek evangelia je velmi známý text, podobenství o rozsévači. A na dnešním evangeliu bychom si mohly všimnout jedné zvláštnosti. Ten rozsévač jedná poněkud zvláštně, protože on svoje zrno sice rozsévá do úrodné půdy, ale rovněž jej rozsévá na cestu a dokonce na skálu a do trní. Asi by nás mohlo napadnout, který rozumný rozsévač, rozsévá právě tímto způsobem? A kdybychom to chtěli ještě podrobněji uvidět, tak si to můžeme i matematicky rozpočítat. Vždyť on vlastně stejnou měrou, tedy čtvrtinu rozseje na cestu, čtvrtinu do trní, čtvrtinu na skálu a jenom čtvrtinu na tu úrodnou půdu. A asi by nás mohla napadnout otázka, co tím chtěl Ježíš říci, když takto podivně jedná?
Dnešní evangelium je podobenství a rozsévač není nikdo jiný, než Bůh sám a jeho semeno je Boží slovo. A Ježíš chce dnešním podobenstvím naznačit, že existují velmi rozdílní posluchači Božího slova. Že jsou někteří jako ušlapaná cesta, jiní jako tvrdá skála, jiní jako půda zarostlá trním a jiní jako půda úrodná. A je velký rozdíl v posluchačích Božího slova a dokonce i v té úrodné půdě jsou rozdíly, protože některá vydá třicetinásobný, jiná šedesátinásobný a jiná stonásobný užitek.
Kdo jsou ti, o kterých se mluví jako o těch, kdo jsou na okraji cesty? To jsou ti, kteří svoji víru berou, tak nějak laxně, vždyť přeci nemusím být každou neděli na mši svaté a modlit se každý den a třeba i více než dvakrát denně, to je přece moc. Vždyť Pane, ani tu víru není třeba, tak moc hrotit a potom se stává, že ta víra v nás tak nějak umírá, protože na okraji cesty nemůže zakořenit.
A pak jsou zde kamenná srdce, a to jsou ti, co sice slovo Boží slyší, ale vůbec nic to s nimi nedělá. Sice v podvědomí ví, jak by měli správně žít, ale dokáží si to omluvit, tím či oním způsobem a ještě druhé přesvědčují, že vlastně jednají správně.
A pak je zde semeno spadlé do trní a to jsou ti, co také slyší slovo Boží, ale nechtějí je přijmout, protože Bůh v jejich životě nejedná tak, jak si oni představovali. Pane Bože, já se k tobě modlím a dávám ti to a to a ty v mém životě jednáš úplně jinak, než jsem si to naplánoval.
A pak jsou Ti, co přijímají Boží slovo ve svém životě v dobrém i zlém a ti přinášejí užitek, jedni třicetinásobný, jiný šedesátinásobný a jiný stonásobný.
A mohli bychom i uvažovat, proč ten rozsévač s podobenství, než začal rozsévat, vlastně neupravil ta různá rozličná místa? Proč je nezúrodnil ještě předtím, než tam nasypal zrna? Proč nejprve nevzal nějaké nářadí a neodstranil kamení, skaliska? Proč nevzal pluh a nezoral ušlapanou cestu? A proč nevyvrátil trní?
Přece to by správný hospodář udělal, než by začal rozsévat, napřed zúrodnit půdu. To by byla pravda, kdyby se skutečně jednalo o zemědělskou půdu. Kdyby nešlo o podobenství, ale zde se nejedná o zem, ale o lidské srdce.
Ježíš mluví o lidském srdci a Ježíš nechce, ani nemůže manipulovat se srdcem člověka, jako by to mohl hospodář udělat s půdou. On nemůže v lidském srdci podniknout nějakou násilnou přeměnu, protože když on to srdce stvořil, tak ho navždycky obdařil svobodou.
A co s tím? To co se samo od sebe nikdy nemůže odehrát v přírodě, jako že by se půda sama zorala, učinila úrodnou a zbavila se trnů a kamení, tak u člověka je to naopak. On sám musí zušlechťovat svoje srdce, aby vydávalo plody. On ho musí zúrodnit, on musí způsobit, že bude otevřené pro setbu Božího slova a že bude schopno tu setbu přijmout. Člověk musí se sám otevřít, svými vlastními silami musí sebe činit úrodným, protože to je posláním člověka. Nejsme totiž taková neutrální půda, ale jsme živí lidé mající rozum, vůli, cit a všechno co nám právě umožňuje sami se sebou něco dělat.
Proč Ježíš takto smýšlí, proč takto jedná Bůh? Protože on se nemůže a nechce násilně dostávat do lidských srdcí. Nikdy to neudělá. Vždy bude sice rozsévat, ale vždy to bude dělat tiše a s trpělivostí a v očekávání, že ta půda, to lidské srdce jeho semeno přijme, a že se otevře a učiní se úrodným. A tak bychom měli jednat i my. Dennodenně, rozbíjet kameny na našem srdci, vytrhávat plevel, který naše srdce činí neschopným pravdivě se dívat na sebe i druhé a neustále se kypřit, aby naše srdce nebylo tvrdé.
A tak Tě Pane, prosím, nauč nás, abychom dnes a denně zúrodňovali svoje srdce, aby to tvoje semeno nepadalo na kraj cesty, kde bychom jej nechali zašlapat a ptáky sezobat, aby rovněž nepadlo do kamení, protože není nic horšího, když člověk tvoje slovo slyší, ale vůbec se neprojevuje v jeho životě, ale abychom mu připravili dobrou půdu a Tvojí milostí mohlo přinést užitek.
Amen