Liturgické texty: 1. čtení: Iz 56, 1.6-7
2. čtení: Řím 11, 13-15. 29-32
Evangelium: Mt 15, 21-28
Dnešní evangelium nás zavedlo do okolí Týru a Sidónu, na pohanském území, nedaleko dvou
větších měst. Ježíš se uchýlil až sem, do těchto končin. Snad, aby si trochu oddechl a nečerpal nových sil. A náhle proti němu vychází kananejská žena, která ruší jeho klid a volá: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Takto volá žena, o kterou by slušný Izraelec nezavadil ani pohledem, natož, aby s ní promluvil.
Zřejmě již o Ježíšovi mnoho slyšela, asi věděla, že již pomohl cizincům, a to dokonce římskému setníkovi. Musela slyšet z různých vyprávění, že Ježíš všude oznamoval, že Boží spása je pro všechny, bez rozdílu, pro muže, ženy, židy i nežidy. A tahle žena ví, že má smysl se na něho obrátit s prosbou. Dokonce ho osloví jedním z jeho titulů – syn Davidův. Její dcera je zle posedlá. A jako každá matka chce pro své dítě jenom to nejlepší.
A jaká je Ježíšova odpověď? Mlčí. Neodpověděl ani slovo. A ruku na srdce nejsme tím zaskočeni. Nepřekvapuje nás, jak drsně se Ježíš chová k této ženě? Nevymyká se to našim představám o uhlazeném, slušném Ježíši, který je vždy připraven pomoci? Ježíš nás tady zase jednou provokuje. Proč mlčí? Možná věděl, že víra té ženy je tak velká, že bude svědectvím i pro jeho vlastní učedníky, vždyť oni sami říkají: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí.“
Ječící žena se však nedá odbýt. Až z toho hučí v uších a hlava se chce rozskočit. A učedníci určitě v duchu říkají: Ježíši, prosím Tě, něco s ní udělej. Ať už jí konečně nemusíme poslouchat, ať zmizí tam, odkud přišla. Zbav se jí, nebo jí vyhov, ale hlavně ať už ji nemusíme poslouchat. Je jim v podstatě jedno, jak Ježíš zareaguje, hlavně aby už byl konečně klid.
Klid. Nejspíš jsme taky sami byli svědky nějakého hodně vyostřeného rozhovoru, kdy se někdo vehementně domáhá svého. Na poště, v bance, v obchodě, doma a my si říkali, ať už je klid a pohne se to trochu dopředu. Ježíš se obrátí k učedníkům a říká: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Jsem tu výhradně pro Izrael, pro vyvolený lid.
Nevíme, zda Ježíšovu odpověď učedníkům slyšela i ta žena, ale je to tu tak důrazně napsáno, aby si toho určitě všiml čtenář. Aby ho to trklo, aby si řekl, vždyť tady něco nesedí. Aby mu došlo, že Ježíš tady zase provokuje. Žena k němu přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi.“ A nato se dočkala rázné odpovědi: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
Ježíš nejdříve mlčí a teď tohle. Jestliže se nám jeho reakce na začátku zdála příliš arogantní, co už si máme myslet teď? Bez rozpaků přirovná pohany ke psům, kteří nemohou upírat právo dětem.
Izrael jako národ vyvolených a ostatní nestojí za zmínku a pozornost. Psi stejně jako vepři platí za nečistá zvířata. Tohle už je urážka nejvyššího kalibru a on jí to klidně řekne do očí. Rozumějme tomu tak, že dobrý otec se nejdříve rozdělí o svůj chléb s dětmi. Špatný, nepořádný, nezodpovědný otec by hodil chléb psům a děti by klidně nechal o hladu.
A zde je nádherná evangelijní zmínka, která mě vždy fascinuje: Žena nejenže nezačne kolem sebe kopat, co si to ten člověk dovoluje, když ona mu přeci tolik věřila, tolik naděje do něho vkládala. Mohla to vzít zle, mohla se urazit, uzavřít se do sebe. Nejenže se neurazí a neuteče, ale ona tu v pokoře stojí, žena, matka, která prosí za svou dceru.
Zůstává zde a převypráví ten příběh znovu, jinak, ve svůj prospěch: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobků, které spadnou se stolu jejich pánů.“ Ano Pane, není třeba brát chleba dětem, je ho dost na to, aby se i štěňata nasytila z toho, co zbude po dětech. Je ho dostatek pro všechny. Milosrdenství vůči pohanům není na úkor Izraele. Národ vyvolený tím nikterak netrpí. Je pro všechny národy na jihu, na severu, na východě i na západě.
Milosrdenství překračuje a bourá hranice. Bojuje proti naší úzkoprsé sebestřednosti a pocitu jedinečnosti. Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti, jak chceš.“ Staň se ti, že tvá dcera je uzdravena. Jsme zde svědky uzdravení na dálku. Tak takhle nějak nám evangelista zprostředkoval příběh, který se odehrál kdysi v okolí Týru a Sidónu.
A co nás dnes pojí s tímto příběhem? Co vidíme, když ho necháme v celé jeho síle dopadnout na nás? Myslím, že nás s ním spojuje především modlitba – prosba. Lidová představa o modlitbě bývá někdy dosti zdeformovaná. V pohádce o Alibabovi a 40 loupežnících je jeskyně plná bohatství. Pronese-li se správné kouzelné slovo, jeskyně otevře své brány, vydá své poklady, pak stačí nabrat, co člověk unese, a může s plnými hrstmi jít.
Někdy si Boha představujeme jako takovou jeskyni. Stačí znát správný způsob jak se modlit a Bůh nám dá to, po čem toužíme. Ale Bůh nezřídka mlčí. Musíme čekat v Božím tichu, jako ta kananejská žena z našeho dnešního příběhu a někdy mnohem déle než ona. A to ticho klade i nám všetečné otázky, zasívá ostny pochybností, podrývá naši důvěru.
Ani nám není dáno vědět, proč právě v našem případě mlčí. Ale vidíme, že tomu tak bylo vždycky. I my můžeme pokračovat v modlitbách a naději. Neboť Boží záchrana není mávnutím magickou hůlkou. Kananejka je nám velkým povzbuzením. Zůstat stateční jako ona, která se nenechala odradit okolnostmi, vytrvat. Ona se tehdy dala všanc. Riskovala výsměch, netečnost. Prosila o smilování nad svou dcerou.
Zaujala pozici prosebnice, neboť ji nesla hluboká víra a naděje. Neboť věděla, že koho prosí, dostává. A my často býváme zaměřeni na daný okamžik, jsme netrpěliví. V tento moment bychom si moc přáli, aby se jeskyně otevřela a my uzřeli to, po čem toužíme, co potřebujeme. To, co nám Bůh nabízí je nekonečně více, ale žádá si to čas. Žádá si naší trpělivost, připravenost, dobré srdce. Hlavně chce, abychom mu důvěřovali. Boží zásahy do našeho života se dějí, dějí se v tichosti a předivnou mocí.
A tak Tě Pane, prosím, dej my tu sílu a trpělivost, jako jsi ji dal té kananejské ženě, abych i já byl stále vytrvalý ve svých prosbách a modlitbách, zvláště ve chvílích, kdy se mě zdá, že mlčíš a moje modlitby nejsou vyslyšeny. Nauč mě trpělivosti a pokoře s jakou tě tato cizinka prosila, abych i já slyšel ta slova o velikosti své víry a důvěry v Tebe.
Amen.