Liturgické texty: 1. čtení: Jer 20, 7-9
2. čtení: Řím 12, 1-2
Evangelium: Mt 16, 21-27
Dnes jsme slyšeli evangelium, které možná po většinu života pouštíme tak trochu stranou. O Ježíšově utrpení, o skutečném kříži a o tom, že my sami máme dnes a denně na sebe brát svůj kříž. Tak jsem si říkal, když se mluví o tom kříži, tak kolikrát snadno si na to znamení tak nějak člověk teoreticky zvykne. Častokrát si děláme křížek na čelo a je to dobře, je to vyznání víry, je to modlitby, při které se svěřujeme do Boží ochrany, a znamená cestu následování. Ale ta cesta není jednoduchá, ale je moc důležité na té cestě setrvat. Protože to co je nejednoduší, tak většinou k cíli vůbec nevede. A my přece máme jít k cíli.
Bohužel ta cesta je pro nás někdy skutečným pohoršením, tak jako pro toho Petra, pro učedníky a mockrát v životě pro mnohé z nás. Co toho Petra vedla k tomu, že tomu Pánu Ježíši řekl: to se ti nemůže stát, a co vedlo Ježíše k tomu, že řekl tak strašnou větu: jdi my z očí, satane, protože nemáš na mysli věci Boží, ale lidské.
Ten dnešní příběh evangelia je takovým dělícím momentem vůbec v Ježíšově příběhu, Pán Ježíš poprvé říká svým učedníkům o svém utrpení. Ne, že by o něm nevěděl dřív, ale léta je formoval, aby jim mohl říci tuto skutečnost. Je to pochopitelné, že některé věci nemůžeme druhým říkat předčasně. Čekal, až nějak vyzrají v lásce k němu, aby dokázali přijmout Ježíše i s tím, že půjde tou těžkou cestou utrpení a kříže. A stejně to Petr nevydýchal. Na jedné straně poznal, že Ježíš je Boží Mesiáš, ale to utrpení, tak to mu s tím opravdu nešlo. Ale prosím vás, tak komu z nás to jde? My všichni jsme rádi, že jsme věřící a tak rádi čteme některé stránky evangelia a jsme vděčni za to, že náš Bůh je láska. Ale že ta Boží láska má někdy také podobu kříže, tak to necháváme většinou stranou. A ještě tak, kdyby se to netýkalo nás, ale když jsme spojili s Kristem život, tak se nás to týká, protože ta jeho cesta je naší cestou.
A my se nemůžeme tvářit, že náš Bůh je ten který netrpěl a netrpí. Co s tím? Nemáš na mysli věci Boží, ale lidské. Ano pane Ježíši, od narození, nebo od chvíle, kdy jsme začali myslet, tak máme na mysli věci lidské, je to tak. A my bychom si tak nějak po našem někdy rádi představovali i Tebe. A také tak nějak podle sebe bychom si rádi představovali to naše štěstí a štěstí našich dětí.
Kdo by chtěl pro lásku Boží utrpení pro své děti? Ale když budete chtít za každou cenu odstranit všechny problémy ze života svých dětí, tak jim v životě nepomůžete. Ten Petr také přál v tom životě Pánu Ježíši dobro, když říkal: Bůh uchovej, to se ti nemůže stát, přeci nemůžeš trpět. Samozřejmě, že měl představy jako všichni židé tehdejší doby, že Mesiáš musí přijít v síle a zachránit všechny. No a pak také Ježíše miloval, a proto nechtěl, aby trpěl, ale on ho miloval tou láskou příliš lidskou. A my to všichni velmi dobře známe, tu lásku, která je tak lidská, že tomu druhému může ublížit, protože nemyslí na to, co je pro něho skutečně dobré z hlediska věčnosti.
A Pán mu řekne prosím tě, teď jdi za mě, teď mě následuj, neraď mi, protože on si to také musel vybojovat, že ta lidská záchrana nejde jinak, než skrze utrpení a kříž, protože my jsme to zavinili svým hříchem, protože kdyby lidstvo nezhřešilo, tak nemusel Bůh trpět.
A teď nakonec mu budeme ještě říkat, no to se ti nesmí stát. Vždyť On sám pro to do poslední chvíle bojoval, aby tuto cestu přijal. Protože to je cesta záchrany pro nás, cesta, kdy se definitivně zjevila Boží láska. A po pravdě řečeno Pán až do této chvíle tak trochu Petra následoval, protože on vzal na sebe naše lidství a lidskou cestu. Následoval to lidství naše, až k tomu hříchu, který jsme spáchali, ale pozor, teď nastává obrat, teď už musíš jít ty za mnou, protože jinak se z toho hříchu nedostaneme.
A také po nás Pán nechce, abychom nesli jeho kříž, ale pouze ten svůj a taky ne kříže celého světa, ale ten můj kříž, není někdy tak jednoduchý. Přijmout svůj kříž znamená přijmout to, že jsem hříšník. A to má mít dalekosáhlý dopad na můj život a na život těch lidí kolem mě, to znamená, že v mém vlastním srdci se denně vede boj mezi dobrem a zlem a já denně musím přijmout, že není jiné cesty, než v sobě stále nechat umírat své sobectví. Abych se naučil lásce, ve které nebudu ubližovat, ani sobě a ani druhým. Ve které ta moje láska, až příliš lidská, bude očištěna tou láskou Boží. Abych byl člověkem, který nakonec vytrvá na té cestě následování, i když ta cesta není vždy jednouchá, a to proto, že ví proč. Protože je to cesta lásky, která vede k cíli. K našemu definitivnímu cíli, k naší záchraně.
A tak bych vám rád přál, abychom se nenechali zmást tou lidskou láskou bez kříže, která nevede k cíli. Abychom se dobře ptali, co je Boží a co je lidské a ty svoje představy, abychom vždy dokázali korigovat ve světle té pravé moudrosti, kterou je Ježíš ukřižovaný z lásky k nám. A když ho budeme milovat, budeme ho i následovat, a když ho budeme následovat, budeme mu postupně i rozumět a časem se pro nás i ta cesta kříže pro nás stane tou jedinou cestou, skutečnou cestou lásky.
Amen