Stalo se v jednom domově důchodců, že babičce se ztratilo šest zlatých mincí. Přijela kriminálka a začali vyšetřovat, no a netrvalo dlouho a se slzami v očích se přiznala jedna spolubydlící stařenka, že to udělala ona, protože ani syn, ani vnoučata za ní nejezdí. A tak jim napsala, že pro ně něco má. Obratem přijeli a byli velice šťastni a babička jim řekla, že když zase přijedou, tak zase něco dostanou.
Před několika lety uvedl jeden časopis takový případ: Jmenovalo se to nechtěné dítě. Manželé oba vysokoškoláci a vědečtí pracovníci, kdy on profesor na jedné katedře univerzity, ona vědecká pracovnice ve výzkumu. Narodilo se jim dítě a oni se ho zřekli. Na dotaz novináře odpověděli, že totiž nemají na to dítě čas. Manžel má svoji práci, vrací se pozdě večer, má práci se studenty, přednášky. Ona se zase musí věnovat svojí vědecké kariéře, také těm pokusům co dělá. Babičku a dědečka nemají, prostě se o dítě nemá kdo starat. Novinář suše konstatoval: měli všechno, měli veliký byt, hodně peněz, zdravé dítě, ale měli také zlé srdce. Měl jsem před sebou dva bezcitné a bezduché inteligenty.
Všeobecně se v posledních letech mluví o krizi rodinného a manželského života. Je veřejným tajemstvím, že rozvodů stále přibývá, tedy už ne rozvodů jako takových, protože lidé do manželství ani nevstupují, ale rozpadů rodin s dětmi. Společnost si s tím neví rady.
A do této beznadějné situace církev každý rok, jakoby nic předkládá svátek Narození Panny Marie, který je vždy spojen s jejím snoubencem Josefem a Ježíšem. Chytrému napověz, jak Bůh člověka stvořil a k čemu jej povolal. Jaká je představa Boží, aby lidé žili v manželství a v rodině. A církev to hlásá a jsou lidé, kteří to poslechnou a jsou lidé, kteří to jenom vyslechnou. Je nám jasné, že nikdo nemůže žít podle idylického obrázku v babiččině ložnici, kde sv. Josef stojí u ponku usmívaje se na Pannu Marii, která je svátečně oblečena a Ježíšek si tam hraje s pilinami a kolem samá holubička a růžička. Tak totiž život Nazaretské rodiny ani nevypadal. To jen nějaký malíř se pokusil zachytit atmosféru pohody a pokoje toho co lidem chybí v rodinách. Život Nazaretské rodiny byl plný těžkostí a trápení, a kdybychom možná viděli všechno, co museli ti tři lidé prožít, tak bychom přestali naříkat.
Jeden z největších dluhů našich rodin je, že žijeme bez Krista. Chtějí žít život nábožensky a přitom bez Krista. To základní tajemství, které v sobě uchovává Nazaretská rodina je, že Ježíš je uprostřed. Jedna mladá rodina to řešila tím způsobem, že pokaždé když sedali ke stolu, tak tam dali talíř navíc, aby si děti byli vědomi, že tady je Pán Ježíš. Ono se pak těžko vrtá v jídle, těžko se nadává, vzpouzí, když víme, že je zde někdo, před kým bychom chtěli vypadat dobře. Tajemství náboženského života křesťanské rodiny je právě naučit se žít s přítomného Ježíše. To znamená naučit se společně modlit k tomuto Ježíši. Společně ho oslovovat, společně si sdělovat duchovní zkušenosti, číst Písmo svaté, vyznávat hříchy. To je projev náboženského života, který by měl takto se odehrávat dnes a denně. Aby to dítě vědělo, že žít s Bohem není záležitost nedělního shromáždění v kostele.
Dalším velkým tajemstvím této rodiny byla absolutní poslušnost k tomu, co chtěl Bůh. K Božímu řádu v rodině a ke konkrétní Boží vůli. Bůh to tak určil, že hlavou rodiny je muž. A my pod vlivem emancipačních a rovnoprávných tendencí se snažíme udělat se ženy muže a z muže ženu. A tak jsme to dopracovali tak daleko, že žena není schopna být matkou a vychovat děti a chlap není schopen uživit rodinu. Děti si dovolují proti tátovi i proti mámě. Je chaos, který tu nikdy nebyl a být neměl.
A přitom máme jasně v Božím slově napsáno, že žena má být podřízena svému muži. To znamená, že má mít jiné poslání, než odpovědnost za celou rodinu, ale také máme napsáno, že muž má svojí ženu milovat až k smrti kříže tak jak Kristus miluje svojí církev, že se má za ženu obětovat a za celou svoji rodinu a že se má stát na prvním místě poslušný Boha, tak jako Josef. Anděl nejvíce nemluvil ani k Marii ani k Ježíšovi a přitom oni by snad měli být k Bohu blíž. Bůh respektuje, že hlavou té rodiny je Josef. Josef se dozvídá a Josef rozhoduje, tak to Bůh chce. A Maria to přijímá a podřizuje se.
A možná kdyby ti naši muži v rodinách si navykli na slovo poslouchat Boha, žít podle Božího slova, že by neměli potíže z kázním ve své rodině, protože každá žena by se ráda takovému muži podřídila a děti, kteří by viděli poslušnost svého otce i mámy by ani neuvažovali o tom, že se dá také neposlouchat, protože děti přesně kopírují to, co vídají kolem sebe. Je to Boží řád, který Bůh vložil do rodiny a jestli chceme odkoukat, co vidíme v rodinách nevěřících kolem nás, tak se nedivme, že ty naše rodiny mají stejné problémy a těžkosti jako jejich rodiny.
A pak je zde to třetí tajemství, nesmírná soudržnost té rodiny v těžkostech, trápeních a také v radostech a v lásce. Neslyšíme jejich nářek, když hledají Ježíše, oni v tom jsou spolu v tom, co chce Bůh. My jsme totiž nepřijali to základní domov. A tak se naše rodiny stali noclehárnou, ale domov to hluboké tajemství v lásce a pokoji Božím, to se vytrácí. Každý z nás moc dobře ví, jak vypadá domov. To je místo, kde se každý cítí dobře, kde si dítě může hrát s tátou a cítí se výborně na klíně mámy. Ví, že na ten klín se může vždycky vyšplhat a že je na něj čas. To je domov. Kde si každý odpočine, načerpá, kam se rád vrací.
Nazaretská rodina neměla domácnost, byli na cestách na poutích, stále někam cestovali, ale jeden druhého obšťastňovali domovem. Tím co chybí často v našich domech a tak se stane, že lidé mají dům, ale doma tam nikdo není. Ta soudržnost ve zlém šla tak daleko, že Josef se nebojí i s malým Ježíšem podstoupit cestu do Egypta, protože to Bůh chce a na druhé straně si dá veliký pozor na to, aby nějaký Herodes jeho dítě neohrozil.
Zatímco my lidé to děláme úplně naopak. Jsou novodobí Herodové, kteří ohrožují duchovní život našich dětí a my je klidně těmto Herodům vystavíme všanc, jen ať si mordují, skrze televizi, PC, tablet, skrze špatné kamarády, to nám je úplně jedno. Vůbec nekontroluje otec, jaký špatný vliv přichází do života toho malého dítěte, pustí mu televizi, jen ať se podívá. A Herodes morduje, Herodes s velkým H, satan, který ničí všechno krásné v nevinných dětských duších. Ale za to, když má rodič dítě podstoupit nějaké těžkosti, tak na to jsme příliš úzkostlivý, aby se nenachladilo, aby se nenamohlo, aby náhodou netrpělo víc než ostatní. A tak naše děti se neumí zapřít, neumí se ovládnout a připravujeme se, že v životě nedokážou stejně tak nic jako děti těch rodičů, kteří dávají dětem úplně všechno od samého dětství. Nechráníme děti před těmi, co chtějí ublížit a chráníme je před námahou, která by je připravila na život. Každý starší člověk moc dobře ví, jak dříve museli děti doma pracovat, pomáhat a pak teprve byl čas na školu. Pak teprve byl čas na zábavu a dnes je to úplně naruby. Aby se dítě mělo dobře a tak se nám děti stávají modlou a tím pádem těm dětem ubližujeme více, než si dovedeme představit.
A jádrem toho všeho byla láska jednoho k druhému. Láska, která byla schopna oběti, která brala druhého takový jaký je. Není nejlepší cesty jak si připravit šťastné stáří, než když to dítě vidí, jak se rodiče starají o své staré rodiče. Jestliže vidí, že ta máma přijde z práce utahaná a bez jediného slova obslouží starého dědečka, že se na něj nezlobí, když se znovu pobryndal, že po něm musí prát, že po něm musí uklízet a desetkrát vyslechnout tu samou věc, tak to hovoří samo. A přesto ta máma neřekne, dáme ho do domova důchodců. Jestli toto vidí to dítě v rodině, tak je na nejlepší cestě, aby jednou dochovalo také své rodiče.
Bůh to tak určil, že jednou každému zeslábnou síly a mnohým z nás zeslábne mysl. A jednou sami budeme vděčni za každý shovívavý pohled a za každou trpělivost ze strany těch mladších. A jestli to dítě vidí, jak se ti rodiče chovají k sobě, není lepší školy proto, aby se tak chovalo ke svým sourozencům. Jsou nádherné situace, kdy tatínek při příchodu domů projeví lásku ke své mamince a děti na to reagují stejným dětským způsobem. To je to tajemství, ke kterému my můžeme vzhlížet, tajemství svatosti. Každý z nás je povolán ke svatosti a všechny naše rodiny. Nemáme světce, protože nemáme svaté rodiny. A tak bude vypadat naše farnost, jak budou ty naše rodiny vypadat. Tam musíme začínat dnes a denně. A snít o světě bez manžela, bez dětí, bez starostí, bez starých lidí, o které se musím starat, to znamená snít o něčem utopickém, co neexistuje, protože moje cesta ke svatosti je cesta s hadrem v ruce, cesta u plotny, cesta vydělávání peněz pro rodinu, cesta lásky, cesta času, který si najdu na děti, na manželku, na ty, které mám vedle sebe. Den co den ve sledování Boží vůle a v řádu, který Bůh naší rodině dal.
A tak dnes pokorně poprosme Pána, poprosme Matku Boží, aby nám vyprosili především touhu být svatými. Žít tak jak chce Bůh, nebát se námah a sebezáporu, protože to co nás čeká je šťastný život v domově, který je předobrazem domova nebeského, ke kterému jsme všichni povoláni.
Amen