Liturgické texty: 1. čtení: Iz 25, 6-10a
2. čtení: Flp 4, 12-14. 19-20
Evangelium: Mt 22, 1-14
Nevím, jestli jste někdy v životě zažili, že byste měli opravdu nedostatek jídla. Já asi ne. Proto je možné tak těžké pochopit to dnešní podobenství i reakci těch Izraelitů na něho. Svatba je asi tím nejkrásnějším obrazem našeho vztahu s Pánem. Je to důvod k veselosti, kdy všeho je dost a nikdo se nemusí uskromňovat. Můžeme to vidět na letošní a loňské úrodě, kdy loni nebylo skoro nic, žádné švestky, žádná jablka a letos je všeho dost. Je dobré říci, Bohu díky.
Může nám to připadat i úsměvné, protože když se nám něco neurodí, tak se to dá většinou koupit, ale v Izraeli to bylo jinak. Často nebylo nic, ani za drahý peníz a lid opravdu reálně hladověl. A právě do této situace, kdy téměř každý věděl, co znamená reálně hlad, přichází Pán Ježíš a říká, že nebeské království je podobné královské hostině, kde je všeho dost a každý člověk je na tuto hostinu pozván.
A co na to lid? Jeden jde na své pole, jiný za svým obchodem a další ty, co jim oznámili, aby se zúčastnili té velké veselice, tak pochytali, ztýrali a zabili. Nepřijde vám to divný? Tak ještě pochopím, že o tu hostinu nemám zájem, i když i to je divný, když mám čas od času velký hlad, ale abych ještě zabil ty, co mě to ohlašují, tak to už je fakt na hlavu padlý.
No jo, ale co je ta hostina a kdo jsou ti služebníci? Ta hostina je nebeské království a ti služebníci, jsou kněží a další, kteří říkají, pamatuj na to, že jednou i ty staneš před Božím soudem. A to je to, co se nám často nelíbí. Víš ty co, dnes já nemohu jít do toho kostela, protože včera jsem moc slavil. Víš ty co, dnes já nemohu jít do toho kostela, protože musím dodělat spoustu věcí, které jsem během týdne nestihl a víš ty co, dnes já nemohu jít do toho kostela, protože se mně nechce, mám na práci něco mnohem důležitějšího.
Ano, asi každý z nás by mohl říci spoustu důvodů, proč to Boží pozvání nepřijmout. A co na to Bůh? Posílá znovu a znovu stále nové služebníky. A co na to lidé? No někteří takové služebníky zbijí, zabijí apod. To jsou ti, kteří si do svého náboženského života nenechají mluvit ani knězem. Přeci já vím, co je důležité, přeci já jsem křesťanem, ale kvůli tomu do kostela a do náboženství chodit nemusím, přeci já nejlépe vím, jak se ta víra má žít.
Skutečně víš? Nebo si jen omlouváš to, jak bys tu víru měl žít. Já do toho kostela jít nemohu, protože mě tam vadí ten a ten a ten. Tak seš tak kvůli lidem, anebo kvůli Bohu? Ano já se nemohu účastnit té hostiny, protože jsou tam ti a ti. A co pak v nebi, když tam budou oni, tak ty tam kvůli nim taky nebudeš?
Jak úsměvné, jakými někdy až karikaturními výmluvami si obhajujeme svoji neochotu vyjít sami ze sebe. Stejné to měli ti, co řekli, hele já nemohu, já musím udělat to a to. Není to tak dlouho, kdy mě jeden člověk řekl, že nemůže chodit do kostela, protože má spoustu práce, a přitom bral dávky od státu, protože nemohl podnikat. Je zajímavé, jak si lidé dokáží obhájit věci, které jsou naprosto neobhajitelné.
A co na to Bůh? Povolá jiné, žebráky chromé zlé i dobré, prostě všechny, kdo tuto hru na přetvařování neberou a tím naplní celý sál. Ano Bůh respektuje naše rozhodnutí a nebude nikoho nutit, aby ho následoval, ale má to a bude mít dopad na jeho život.
A pak je tam ten jeden, který se zúčastní svatební hostiny a nemá svatební šaty. Kdo to je? To je ten, který to pozvání sice přijal, ale v jeho životě to neznamenalo nic. To je člověk, který sice chodí do kostela, ale chová se tak, jak by se nechoval ani ten největší pohan. Který si myslí, že je dokonalý, nemá žádný hřích, neřkuli že bych se měl ze svých hříchů zpovídat. Který si myslí, že sám svojí vlastní silou obstojí před očima Božími. A co na to Bůh? Říká mu příteli, jak jsi sem přišel. A On se nezmůže ani na slovo. Neřekne, Pane, já vím, že sem nepatřím, tak mě prosím proměň, zůstane stát, nebo sedět v tom, co celý život žil. Já jsem dobrý, to ti ostatní se musí změnit. To je ta největší tragédie lidského života, kdy už člověk ani nevnímá svoje chyby, nechce se z nich vyznávat, ani zpovídat a myslí si, jak je na tom dobře. Takový člověk se opravdu podobá tomu, který sice přišel na tu nebeskou hostinu, ale neměl na sobě svatební šaty.
A tak Tě Pane, prosím, abych byl vždy vnímavý k tvému pozvání, abych dokázal ti dát přednost před vším ostatním a abych také neměl to zatvrzelé srdce, které Tebe samotného nepustí do mého nitra.
Amen