Liturgické texty: 1. čtení: Ex 22, 20-26
2. čtení: 1 Sol 1, 5c-10
Evangelium: Mt 22, 34-40
Je možné přikázat lásku? Ano i ne. Důležité je pochopit proč vůbec existují Boží přikázání. Všechna přikázání nám ukazují na dobro, které bychom sami ze sebe, ze své narušené přirozenosti nekonali, nebo bychom je za tak důležité nepovažovali. Přikázání jsou pro nás jako směrovky, nebo ukazovateli na cestě, abychom z cesty nesešly a abychom některé věci ve svém životě nepodcenili.
Tato dvě konkrétní přikázání lásky nám nejprve dávají pochopit, že jsme bytostmi, které sami ze sebe neumějí milovat ani Boha, ani sebe, natož bližního. Proto nám to Bůh přikazuje, aby nás upozornil, že toto je naprosto zásadní skutečnost, bez které nelze žít. Schopnost milovat máme od Boha ve své přirozenosti, i když je tato schopnost narušena hříchem. Doopravdy se naučíme milovat jenom tehdy, když objevíme, když přijmeme a také zakusíme, že jsme skutečně sami milováni. Jednak Bohem a pak těmi, skrze které nás Bůh miluje. Bůh nás vede, abychom žili z jeho lásky, abychom na lásku odpovídali láskou k Němu i k druhým, abychom nežili jen sami pro sebe: to by byla smrt zaživa. Pravá láska totiž znamená život. V pravé lásce se připodobňujeme Bohu a sjednocujeme se s Ním. Láska je smyslem lidského života, láska je život sám.
Pán nám říká: Miluj celým svým srdcem, celou duší a celou svou myslí. Srdce je středem bytosti. Milovat celým svým srdcem znamená celým svým životem, z hloubi své bytosti. Ovšem naše srdce není vždy čisté, bývá rozpolcené, takže nikdo z nás nemůže říci, že opravdu miluje Boha celým svým srdcem. Co s tím? Můžeme dovolit Pánu, aby naše srdce očišťoval, aby ho uzdravoval, sceloval. Máme se učit Bohu vydávat všechno, co v našem srdci Bohu nepatří, a přitom poznávat jeho milosrdenství, čímž naše láska může růst. To je ta cesta, kterou můžeme a máme naplňovat toto přikázání lásky a tím budovat dobrý vztah k Pánu, k sobě i k lidem kolem nás.
Jak? Kdo miluje, myslí na milovaného, připomíná si ho skrze jeho slova, události, věci. Připomíná si krásné okamžiky, které spolu prožili. Všechno, co vidí, co prožívá, mu připomíná toho, koho miluje. A čím víc ho poznává, tím víc ho miluje, tím víc ho touží poznávat.
Druhé přikázání miluj svého bližního jako sám sebe je důsledkem prvního. Sebe miluji, když miluji Boha celým svým srdcem. Život v lásce není jenom nárok, ale také něco krásného a důležitého. Bližního máme milovat jako sebe. Je zřejmé, že kdo nemiluje sebe, nemiluje nikoho. A jsme zase na začátku, protože milovat sebe jsme schopni, jen když poznáváme a zakoušíme, že jsme Bohem milováni takový, jací jsme, a jako takoví jsme přijati. Potřebujeme vnímat, že jsme pro někoho vytouženou bytostí a štěstím. Pak můžeme milovat a přijmout sebe, a to nám dává schopnost milovat druhé. A milovat bližního znamená pomoci mu, aby se otevřel Boží lásce a tím se stal více Božím obrazem, tedy tím, kdo je schopen lásku dávat i přijímat.
Amen