Liturgické texty: 1. čtení: Gn 3, 9-15
2. čtení: 2 Kor 4, 13-5,1
Evangelium: Mk 3, 20-35
Že se modlím veřejně i soukromě v kostele to vím. Jsem pokládána proto za blázna, který škodí sobě a škodí i své rodině i to vím. Nejsem si však úplně jistá jestli se modlím proto, že jsem skutečně blázen anebo jsem blázen, protože se modlím. Ať je to jak chce, chci zůstat blázen pro Krista, abych se vydržela modlit, a chci se modlit, abych vydržela být blázen pro Tebe Bože. Vím, že jestliže moje láska nebude bláznivá, už to nebude láska a já Tě přece chci mít ráda. To je svědectví jedné mladé učitelky a lidé skutečně říkají: je blázen, škodí si, to je přece nerozumné! Takhle se to nedá dělat, ona snad není normální. A my všichni jsme příliš háklivý na tuto větu, aby nás někdo pokládal za blázna, za nenormálního, za náboženského blouznivce, nebo fanatika. Natolik si vážíme své cti, že si dáváme moc dobrý pozor, aby se o nás nedalo něco takového říci. Ale kdo je to normální člověk? Bojím se, že za normální pokládají lidé právě to, když žijí jako ostatní lidé tohoto světa. Když se o nich neví, když nevyčuhují, když dělají to, co se dělá právě dnes. To znamená, že i hřeší. Žijí podle sebe a do svého života si nedají nikým mluvit, ani Bohem ne. Proč bych to měl dělat jinak? Když přece věřím, tak přece stačí, že chodím do kostela. Proč bych měl chodit dopředu a proč bych měl chodit ke svátostem, aspoň ne tak často. A když vychovávám dobře svoje děti, tak proč bych je měl posílat do náboženství? Proč zrovna já bych měl být blázen, a proč bych měl na sebe upozornit? Proč bych měl být jiný, než ostatní? To není pro nás: proč, proč?
Právě proto, že Ježíš se stal bláznem kvůli tobě i kvůli nám. Jen si poslechněme úvodní věty dnešního evangelia. Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile se o tom dozvěděli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili, říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. A věřme tomu, že Ježíšovi to bylo upřímně jedno, co si o něm ti jeho příbuzní myslí. Jako mu bylo jedno, že ho učitelé zákona pokládali za posedlého. Jeho totiž zajímalo jediné, co se líbí nebeskému Otci. Na rozdíl od nás, kteří hledáme právě, co si o nás lidé řeknou, jak budeme vypadat? Jak to vlastně s námi je v očích lidí. Být normální je zaklínadlo dnešní doby a přitom třeba zapomínáme, že těm příbuzným, ale vůbec nešlo o Ježíše. Šlo jím pouze o to, když jsou sami Ježíšovi příbuzní, aby se o nich neřeklo, že jej takto nechají chodit a tohle dělat a že těm lidem, kteří nám radí, abychom sami zůstali normální, aby se o nich samých jednou neřeklo, že oni sami jsou nějací divní, když se s námi kamarádí. A tak dáme na pošetilé rady lidí, všelijakých bláznů a vůbec nás nezajímá, co o nás říká Bůh a jak bychom se měli líbit Bohu. Má zlého ducha: říkají učitelé zákona a Ježíš s nimi nediskutuje. S takovými lidmi se totiž nehodí bavit. Jediné co dělá je velmi krátké a jasné. Několika podobenstvími usvědčuje, že na dně jejich obžaloby, není přesvědčení, že on jedná špatně, ale je zde jejich špatnost a hřích, jejich neochota se změnit. Co člověk udělá proto, aby nemusel přiznat pravdu? Ti učitelé zákona byli schopni obžalovat Ježíše s posedlosti jenom proto, aby nemuseli přiznat, že skrze něho působí a jedná Duch svatý. Se satanem je konec říká Ježíš. Tady je zbytečné ztrácet slova, ale jde mu o každého člověka, a proto vysvětluje, co je to rouhání Duchu svatému. To není jednotlivý hřích. Každý jednotlivý hřích bude lidem odpuštěn. Bůh právě proto přišel, aby lidem odpustil a nenechme se zmást, nemáme tak veliký hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Vždyť v okamžiku, kdy se Adam proviní, Bůh ho hledá. V okamžiku, kdy se lidstvo odkloní od Boha, první věta Boží je Adame kde jsi? Ne, že člověk hledá Boha, ale Bůh hledá člověka. V těch jeho úkrytech, ve všech těch jeho roštích, kde se schováváme před Bohem. Bůh si tě najde, ale musíš připustit, že máš hřích. A ne jako ten Adam říká, to ne já, to ta, kterou jsi mi dal, ta mě svedla. A když se Bůh obrátí na ženu, ta žena říká. To ne já, to had mě svedl. Ano, to je hřích proti Duchu svatému, obžalovat každého jiného, jenom ne sebe. Obžalovat samotného Boha, jenom nepřipustit, že my sami jsme Ti, kdo potřebují odpuštění. Proto nám Bůh tento hřích nemůže odpustit, protože my o to sami nestojíme. Raději si do svého ucha necháme vzít líbivé řeči našich mistrů, představených a sousedů, kteří nám říkají: „No vy jste přece jen docela rozumný člověk, že to s tím náboženstvím nepřeháníte.“ Raději nasloucháme těm, kteří nám říkají, děláte to dobře. Nasloucháme raději satanovi, než abychom raději naslouchali Bohu, protože máme klid, nevyčníváme a nejsme blázni. Ale každý z nás by si měl rozmyslet, komu se chce líbit a pro koho chce žít. Čí vůli chce poslouchat. Jsme děti své doby a tak by nám mohlo být alespoň jasné, když se pohybujeme v okolí různé protekce a přímluv, že do Božího království existuje jen jediná protekce, stát se příbuzným Ježíše Krista.
To je můj bratr, to je má sestra a to je moje matka, kdo plní vůli nebeského Otce. Kéž bychom pochopili, že to je jediná šance, jak se do nebe dostat. Jediná šance, jak být šťastni, jak skutečně zvládnout svůj život. Kéž bychom klidně byli blázni v očích tohoto světa, blázni pro Krista, jen abychom jednou nebyli blázni v očích Božích. Kéž bychom dokázali společně s tou mladou učitelkou říci, ať je to jak chce, chci zůstat blázen pro Krista, abych se vydržel modlit, a chci se modlit, abych vydržel být blázen pro Tebe Bože. Vím, že jestli moje láska nebude bláznivá, už to nebude láska a já Tě přece chci mít rád.
Amen