Liturgické texty: 1. čtení: Mdr 1, 13-15: 2, 23-24
2. čtení: 2 Kor 8,7.9.13-15
Evangelium: Mk 5, 21-43
Dnešní evangelium má dva stěžejní motivy. První je víra Jairose, že Ježíš může uzdravit jeho dceru a víra ženy, která trpí dvanáct let krvácením. A druhý motiv je Ježíšova touha pomoci těm, kdo prosí o pomoc. A o tom, že je dobré být vnímaví ke svému okolí za každé okolnosti, o tom bych Vám rád dnes řekl jeden pravdivý příběh.
Spisovatelka Antonia Arslanová si vzpomíná na to, co následovalo, když v nemocnici nabyla vědomí po určité době umělého spánku: „Měla jsem žízeň, hroznou žízeň. Chvílemi jsem se pokoušela vyjádřit se očima, protože se mi nedařilo pohnout rukama, a měla jsem pocit, jakoby mi uvnitř v hrdle trčelo něco slizkého a těžkého jako kámen. „Mám žízeň, chci vodu; snažila jsem se vyslovit, napínala jsem krk, abych promluvila, ale nevydala jsem ani hlásku. Zkoušela jsem to znovu a znovu, stále, zdálo se mi, že hlas vyšel, ale nezaslechla jsem nic, ani písknutí, ani zasípání.“
Nikdo tam kolem nebyl, tma byla každým okamžikem větší a žízeň palčivější. Vynořovala jsem se z tísnivého spánku, ale nemohla jsem zavolat, musela jsem jen čekat. Zmocňoval se mě hrozný smutek, chtělo se mi plakat nad vlastní ubohostí, osamoceností i nad svou žízní.
Právě v takové chvíli se objevili. Byli dva – ošetřovatelka a mladík, skoro ještě chlapec. Pokaždé přicházeli ve dvou, aby mě nadzvedli a převlékli. Natřásli mi polštář, upravili prostěradlo, zkontrolovali, zda mám přikryté nohy a jestli správně svítí světélka na kontrolní desce. Potom ošetřovatelka doplnila denní zápis. Zatímco to všechno dělali, úzkostlivě jsem je sledovala očima, snažila jsem se na ně promluvit, chtěla jsem, aby pochopili, že potřebuji vodu. Tehdy jsem ještě nevěděla, že mám v krku hadičku. 
Chystali se odejít. Ošetřovatelka vyšla první, ale mladík jako by pocítil sílu mého pohledu, pozorně se na mě podíval a usmál se. Pak prostě řekl: „Na co myslíte, milá paní? Nejspíš potřebujete trochu vody.“ A pro sebe si odpověděl: „Určitě ji potřebuje!“ Rychle vyšel ven, za okamžik se vrátil s kusy bílého plátěného prostěradla a umyvadlem s trochou vlažné vody. Začal plátno namáčet ve vodě a jemně mi ho pokládal na tělo, všude, velice pečlivě a pozorně, občas ho znovu namočil. Pak mi okraj prostěradla přiložil na čelo a rohem navlhčil rty.
Pocit nevýslovného osvěžení se mi šířil po rukou a po nohou, a dokonce i vyprahlost v krku se zmírnila a tma se zdála méně hustá. Půlhodinu jsme spolu mluvili očima. Občas na mě pohlédl, pokýval hlavou a řekl: „Ještě trochu, ano?“ Dělá vám to dobře, to je vidět, a když ho volali, odpovídal: „ještě nemůžu,“ a dál mi přikládal vlhké plátno na tělo.
Pak jsem znovu usnula a on potichu, potichoučku odešel a já jsem spala klidné několik hodin. Doufala jsem, že ho další den uvidím znovu, že mi opět poskytne „vodní osvěžení“, chtěla jsem ještě poděkovat očima. Ale už jsem ho nespatřila – ani příští den, ani po další dny, které následovaly.
A když mi konečně odstranili hadičku z krku a mohla jsem mluvit, začala jsem se na něj vyptávat. Nikdo ho však neznal, ani ošetřovatelky, ani lékaři. Všichni si mysleli, že jsem měla halucinace, že si vzpomínáni na něco, co jsem si představovala, co bylo jen mým přáním, vnitřní vizí spojenou s ohromnou žízní, kterou jsem pociťovala, a třeba s množstvím léků.
Přestala jsem se tedy ptát. Uběhlo mnoho dní a jednou navečer se náhle objevil v mém pokoji se sklenicí v ruce. Ihned jsem ho poznala, ale on mě ne. Tak jsem mu s nervózním úsměvem začala překotně vyprávět, jaké osvěžení mi poskytl, pletla jsem slova... Nakonec si na mě vzpomněl.
Ale nepřipadlo mu, že by byl udělal něco výjimečného. Říkal, že ten večer někoho zastupoval, náhodou zde měl službu a procházel pokoje. Já jsem mu říkala a neustále zdůrazňovala, co pro mě to, že mě omyl a osvěžil, znamenalo, jak mi to pomohlo, jak to i rozptýlilo mé děsivé noční vidiny. Nato jen v obličeji celý zčervenal jako malý chlapec.
A proč Vám to dnes říkám? Myslím, že se to hodí k dnešnímu evangeliu. Jsou lidé, kteří mají relativně málo a dají vše. Věří životu a v jejich velkodušnosti je síla, která nikdy nevyjde naprázdno. Jsou to ti, kdo dávají s radostí, a radost je jejich odměnou.
Amen