Liturgické texty: 1. čtení: Iz 61, 1-3a
2. čtení: 2 Kor 4, 1-2, 5-7
Evangelium: Lk 10, 1-9
Obvykle se u příležitosti slavnosti našich věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje připomíná začátek naší vzdělanosti a kultury. Kdyby však byli zakladateli jenom toho, tak by je církev neměla v takové úctě. Církev má v úctě svědky Kristova evangelia, bez ohledu na to, v jakém národě a v jaké řeči to evangelium hlásali. Pokud je uctívá i jako zakladatele slovanské písemnosti, tak jenom proto, že toto písemnictví umožnilo efektivněji hlásat evangelium. Kultura je a má být na prvním místě nástrojem a pomůckou evangelizace a ne opačně.
 Kultura však nejsou jenom vynalezení (sestavení) písma, knihy. Knihy a písmo jsou pomůcky a velmi důležité pomůcky, ale to nestačí. Když nikdo tyto knihy nečte, jenom se o nich mluví, když nikdo o nich nemá zájem, tak nejsou užitečné a neplní svůj účel. Proto je vhodné, abychom se dnes nesoustředili jenom s určitou pietou na to, co někdo udělal, ale zamysleli se také aspoň nad jedním aspektem obsahu toho, co dělali a především jak to dělali, aby i vzbudili zájem o poselství, které přinášeli.
Je dobré vzpomenout na to, že tito naší věrozvěsti kráčeli v mnohém po nevyšlapaných cestách. Dnes bychom řekli, že tvořivě  v daných nových podmínkách aplikovali evangelium. Nekráčeli jenom po vyšlapaných chodníčcích, ale i objevovali nové. Byli věrní evangeliu a hledali nové cesty jeho aplikace. Tedy naši věrozvěsti nás učí, jaký máme mít vztah k tradici. Tradice je něco živé a nemůže to být nic jenom vzniklé v minulosti, něco spojené jenom s tím, co bylo kdysi, ale něco, co nás inspiruje, co nám ukazuje směr, ve kterém se máme pohybovat. Proto v žádném případě tradice nemůže značit přesně vychozené chodníčky, z kterých se nesmí za žádných okolností sejít.
Víme, že tam, kde už někdo prošel, tam se toho už mnoho nového objevit nedá, i když je nutné i po takových cestách kráčet a řídit se jimi. No součástí života by měl být i nový objev. Nemusí to být objev světový, může a má to být objev i známých věcí. Musí to však být objev osobní, objev, ke kterému jsme přišli vlastní cestou a vlastním svobodným úsilím. Zájem o evangelium a jeho poselství se u lidí vzbudí jenom tímto. Svět na to nejednou přišel dříve než děti světla. Ano, svět to aplikuje – i když v deformované formě – častěji a ve větší míře než děti světla.
Důležitý je tento rozměr v rodinách při výchově nové generace. Může se rodič dostat ve výchově do těžkých problémů, pokud chce své děti uchránit od možnosti omylu a usiluje se jim dát hned na všechno hotová řešení. Jenom to řešení je pro daného mladého člověka stálé a zůstává v něm po celý život, ke kterému se sám aktivně dopracoval.  Je tomu podobně jako při učení se cizím jazykům. Jsou vědomosti aktivní a pasivní. Pasivní jsou ty, které jsme jenom slyšely od druhých, ale nikdy jsme je nepoužily, aktivně jsme je nevyhledávaly. Když nějakou takovou pasivní pravdu slyšíme, dokážeme ji rozeznat, co to je, ale jinak, když se samy dostaneme do podobné situace, nedokážeme jí použít. Aktivní vědomosti, které pak dokážeme v daném okamžiku použít, jsou ty, ke kterým jsme se vlastní píli dostali, o kterých jsme přemýšleli a které se nám tím dokonale vryly do paměti. Otázky víry a vztahu s Bohem mají jenom tehdy cenu, když jsou výsledkem osobní cesty a osobního nasazení. Víru není možné do někoho vložit, pokud on s tím nespolupracuje. A spolupráce je nejefektivnější tehdy, když je spojená i s vlastním objevováním, když se stává v určitém smyslu i Božím dobrodružstvím. Jsem přesvědčen, že tak tomu bylo i u svatých Cyrila a Metoděje. Jinak by nebyli schopni vykonat to, co vykonali a k podobnému je pozván i každý z nás.
Amen