Liturgické texty: 1. čtení: Nm 11,25-29
2. čtení: Jak 5,1-6
Evangelium: Mk 9,38-43.45.47-48
Jak je to možné, Pane Bože, já jsem zase nemocný? A ten který nevěří, tak jsem ještě u něho neviděl, aby ležel! Jak je možné, že se někdo nedostal na školu, i když jsme se za to modlili a jiný s daleko horšími výsledky se tam dostal? A když se podívám na to manželství těch našich mladých, tak zrovna proč zrovna jim se to nemohlo vydařit, když je spoustu těch, kdo v Boha nevěří a manželství jim vyjde. Co vlastně chceme? Aby ten, který je zdraví, byl taky nemocný? A ten, kterého vzali na školu, aby jej vyhodili. Anebo chceme, aby tomu co to manželství klape, aby mu to neklapalo. Lidské sobectví je nesmírně záludné a zrádné a dokáže na sebe někdy vzít i velice krásnou podobu. A před tímto sobectvím nikdo z nás není zcela ochráněn. A každý z nás s ním musí bojovat a musí se naučit jej Pánu odevzdat, aby žil životem Božím. Aby ve svém životě chtěl to, co chce Bůh. Není ani tak tragické, když toto pociťujeme ve vztahu k hmotným hodnotám, ale je skutečně tragédie, když druhým nepřejeme právě to Boží. Vzpomínám si, jak pro mě bylo velikým překvapením, když jsem zjistil, že Bůh se projevuje svojí mocí i v jiných církvích, než v církvi naší. A když jsem viděl, že někde se projevuje daleko víc, než v té církvi, ve které jsem byl tenkrát v té své místní církvi. Začalo mě to být nesmírně divné, vždyť jsem byl přesvědčen, že toto je ta pravá církev. O co nám jde? O to aby Bůh někde působil a jinde nepůsobil? Anebo nám jde skutečně o to, aby Bůh všude působil. A jak mě bylo divné, že já, který jsem vyrůstal v rodině věřících, najednou jsem se ocitl za tím, který až v dospělosti se k Bohu obrátil, ale svojí upřímností k Bohu šel natolik dopředu, že já jsem neuměl zdaleka tolik, co on. Bože, jak je to možné? Tak o co ti jde? O to, aby Bůh byl nevěrný k tomu, kdo upřímně hledá? A nakonec člověk zjistí, že za vším je lidské sobectví! Chceme mít pro sebe a někdy chceme mít pro sebe i Boha. Jak to, že pan farář na toho se usmál a na toho se neusmál? Jak to, že do té rodiny zašel a já už jsem ho zval třikrát a ke mně nezašel. Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem a bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem. Miláček Páně i on chtěl spoutat Boží moc jen pro apoštoly. A Ježíš říká: „nebraňte mu.“ Jako bychom nepochopili, že největší dar je v tom, že jsme Pánu Bohu blízko. Že jsme u něj, že jsme jeho učedníky. A jestli se Bůh oslavuje v Africe, Americe u černochů, jako u bílých, jestli se oslavuje u sousedů jako u nás a jestli se oslavuje, že ten člověk, který žil bez Boha a najednou k tomu přijde, že něco musí být, tak to není bolest, ale radost, i když třeba ještě s Bohem nežije. Nebraňte mu, kdo není proti nám, je s námi. Toto je pro nás důležitá věta. Za prvé: kdo není proti nám. Ježíš se ztotožňuje se mnou a to je naše velikost a naše výsada. A kdo není proti nám, je s námi. Mějme tak široké srdce, jako má Bůh pro člověka. Bůh, který nesoudí, ale který čeká. Kdokoliv podá číši vody, protože jste Kristovi, amen pravím Vám, nepřijde o svou odměnu. Dejme druhým šanci skrze ten dobrý skutek, který prokáží nám, na kterých by mělo být vidět, že jsme věřící, dosáhnou Božího ospravedlnění. A že toho dosáhnou lacině? Chvála Bohu! Hlavně, že toho dosáhnou!  Vždyť pro nás je snad důležité, že nám dali číši vody právě proto, že jsme Kristovi. Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili jej do moře. Proč člověk, když sám udělá něco špatného, strhává druhého ke zlu? Když sám je v blátě, touží po tom, aby ten druhý se také do bláta namočil. A když někoho pomlouvám, tak s tím druhým o něm budu, tak dlouho mluvit, až jej také pomluví. A když já budu lhát, tak budu toužit po tom, aby on také zalhal. Hrozné! Vzpomínám si na případ jedné mladé paní, které bylo asi kolem třiceti let, a vykládala mi. Přestavte si, co se stalo. Tak v těch našich kancelářích je nás asi patnáct vdaných žen. Do včerejšího dne jsme byli jenom dvě, které se nemohli a nechtěli chlubit tím, že neporušili manželskou věrnost. Od včerejška jsem sama. A ty ostatní ženy na ni byly jako sršni. Naschvál mluvili o tom, že ta šla s jiným a ta šla jinam. A jak ten jejich manžel a že ten její manžel je určitě taky takový a že musí a že by měla taky. Nesnese, zlo nesnese vedle sebe dobro. A podstata toho je právě sobectví. Proč to děláme? A o co nám jde? O co nám jde, že nepřejeme v životě druhým dobro? Že nepřejeme dobro tomu člověku, který se nám sice jevil jako nepřátelský, ale vždyť přece Bohu jde o dobro v životě každého člověka. Proč jsme se učili nenávidět i nepřítele, když Bůh každého miluje. Sváděli-tě tvá ruka, usekni ji, je pro tebe lépe abys přišel do života bez ruky, než abys s oběma rukama přišel do neuhasitelného ohně. Ježíš dobře ví, že zdraví je nesmírně cenná hodnota, vždyť nakonec nemocné uzdravoval a píše o něm evangelista, že uzdravoval každou nemoc v lidu. Ale také ví, že zdraví není všechno. A že mezi zdravím a věčnou spásou je nebetyčný rozdíl. A jestli je něco skutečně zlé a tragické, tak je to, když člověk ztrácí Krista. A proto Ježíš vyhrotil tuto větu. Určitě si nemáme sekat ruce, nebo loupat oči, ale máme pochopit, že by pro nás bylo daleko lépe, kdybychom vyloupli oko, než abychom zhřešili, že by pro nás bylo daleko lépe, kdybychom měli o ruku míň, než abychom zradili Pána. Oč nám jde? To je společná otázka zdánlivě nesouvisející několika vět dnešního evangelia. Jde nám o to, abychom ve svém životě hledali to, co je Boží anebo jen to co je lidské. A abychom hledali jen to co je Boží jen ve svém životě, anebo v životě všech lidí. Jde nám o sobecký prospěch můj a mé rodiny anebo jsem už dospěl a dívám se na svět Božíma očima. Vidím bídu svou, stejně jako bídu souseda a toužím po svém štěstí a po své spáse, stejně jako po spáse nepřítele? Oč mě vlastně v životě jde? Bohu jde o to, co je dobré v životě každého z nás. Kéž bychom se tomu alespoň trochu naučili.
Amen