Liturgické texty: 1. čtení: Zj 7,2-4. 9-14
2. čtení: 1 Jan 3, 1-3
Evangelium: Mt 5, 1-12a
Svatý, chceš být svatý, ale prosím Vás, co Vás nemá? Mně by stačilo, kdybych byl takový normální obyčejný křesťan, který si plní svoje náboženské povinnosti, výjimečnosti to na mě není, to nechám někomu jinému. Škoda, protože Bůh říká, že do nebe nic nesvatého nevejde. Ďáblovi se podařila výborná lest, namluvil lidem, že být svatý je přemrštěné, to přece není pro nás, pro nás co chceme být nenápadní normální lidé. Tak potom věčná spása také není pro nás? Je zvláštní, jak člověk si nechal vzít touhu po životě s Bohem. Hecujeme se a navzájem se povzbuzujeme ve věcech, které nejsou důležité. Jeden druhému dáváme odvahu a v sobě cítíme určitou ctižádost, ať se to týká našich znalostí, našich dovedností, nebo čehokoliv jiného. Předháníme se, čí děti dokáží víc. Ve věcech tohoto světa jako bychom jeden druhému chtěli dát trumf. Kdo je trefnější, kdo je výmluvnější, kdo zná lepší vtip, kdo líp dokáže bavit společnost. V tom všem dokážeme soutěžit, jenom v tom být svatý, v tom bychom nejraději byli tam někde uprostřed, aby se o nás moc nevědělo. Možná je to tím, že člověk má asi divnou představu o svatosti. Asi málo kdo z nás stojí o to, aby mu za několik let po jeho smrti postavili nějakou pokroucenou sochu a pak mu tam dávali nějaké svíčky, ale v tom opravdu svatost není. Boží slovo říká, že těch, kteří jsou před trůnem Beránkovým, je zástup svatých, který by nikdo nespočítal. Nespočetný zástup bratří a sester si nedali vzít tu touhu, kterou Bůh vložil do jejich srdcí, a pochopili, že křtem jsou zavázaní ke svatosti, že je to jedinečný cíl našeho života na zemi a kdo ho nesplní, prohrál. Kdo odchází z tohoto světa a není svatý, promarnil jedinečnou šanci svého života. Fiasko a pohřební řečníci neříkají škoda, mohl být svatý a nebyl. Říkají, co dovedli jeho ruce, mluví o tom, jak dobře vychoval děti a jak měl rád přírodu, ale o tom jestli dosáhl svatosti, o tom se na pohřbech nemluví, protože lidé netouží být svatí a zapomněli na to, že být svatým je to první poslání, které Bůh v tomto životě člověku dal. Ono totiž být svatým znamená být tím nejobyčejnějším, nejnormálnějším a nejpříjemnějším člověkem. Být svatým znamená, být člověkem, se kterým je každému dobře, který vždycky dokáže udělat legraci, přinést pokoj, který si dovede poradit, který není nemehlo, ale který na všechno se dívá s Božího pohledu.
To osmero, které dnes Ježíš předkládá nám, osmero blahoslavenství, to je cesta. Pán také různým způsobem mluvil k různým lidem, když se setkal s hříšníkem, který se topil v blátě, tak mu neříkal blahoslavenství, ale řekl mu, obrať se. Začni žít jinak, ale těm, kteří mu naslouchali, a kéž bychom mezi ně směli patřit i my, těm řekl cestu, jak jít dál. To je málo zapomenout na hřích, to je málo vybřednout z bahna, chceš-li být šťastný a jednou svatý. Musíš být nejprve chudým duchem. Chudý duchem je ten, který ví, že všechno je Bůh, že bez Boha člověk není ničím, že člověk Boha potřebuje od rána do večera, který po Bohu touží, který věří Bohu a nevěří sobě. Ten, který se sám sebe úplně vyprázdnil a zřekl, který všechno svoje bohatství Bohu dal, takže před Bohem už nemá vůbec nic. Chudý duchem je ten, který před Bohem stojí s prázdnými rukama, aby se Bohem nechal obdarovat, to je ten, který Boha potřebuje. Blahoslavený takový člověk a šťastný ten který pláče, protože toho Bůh potěší. Ten, kterému není jedno co se děje ve světě i kolem něho, protože pláče nad lidskou bídou. Blahoslavený takový člověk, protože dokáže plakat s plačícími a plakat také nad svým hříchem, protože toho potěší Bůh. A blaze tichým neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze tomu člověku, který dá přednost moci Boží modlitbě před lidskou řečí, který ví, že to co činí Bůh je vždy silnější, než to co říká člověk. A blahoslavení šiřiteli pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími. Ano, blaze člověku, který je tak plný Božího dobra, že ho nemůže utajit, to je svatý. Ten člověk, se kterým je vždy dobře. A blaze milosrdným, neboť oni milosrdenství dojdou. Blaze člověku, který se raduje, že smí odpouštět, který touží po tom, aby mohl odpouštět, který přijal tuto Boží výsadu za svou a těší se z toho, že může zapomínat na hříchy a provinění druhých. Ten, který nesrovnává, který nebere stejný metr na každého, ten který vždycky omlouvá, který má tolik lásky, která věří a na křivdy zapomíná, protože tomu vždy odpustí Bůh. A blaze tomu kdo lační a žízní po spravedlnosti. To je ten, který víc touží po Bohu, než po hmotě, který nezabředl ve starostech a v bídě tohoto světa, který na první místo dal duchovní věci.
Kéž bychom byli lidmi, kteří dokáží žít víc pro Boha než pro sebe a proto co nás naplňuje. A to poslední blahoslavenství je snad to nejtěžší, pro nás lidi 21 století. Blaze těm, kdo budou pronásledováni pro spravedlnost. Těm, kteří se nebojí, že se budou lišit od druhých. Blaze těm, kteří připustí, že být svatým znamená nebýt nevěrcem, že být svatý znamená občas jednat jinak, než jednají lidi kolem mne. Že být svatým znamená prostě být jiným. Občas schytat směšnou poznámku, nechat se vysmát, zlehčit, nechat lidi aby nade mnou mávali rukou, aby si říkali, že jsem blázen. Blahoslavený člověk, který to snese, kterému je úplně jedno, co si o něm myslí lidé, protože on ví, že hledá Boha.
A tak Tě Pane, prosíme, zvláště v den svátku všech svatých, aby těch blažených a svatých bylo dost i v dnešní době, aby to byli svatí, kteří nám jsou blízcí svým životem, kteří by nás ubohé hříšníky strhávali na cestě k Tobě, kteří by nás vyváděli z otroctví života a učili nás svobodě Božích dětí, abychom jednou viděli Tvou tvář a dokázali na Tebe patřit a radovat se s těmi, kteří nás předešli do Tvého království.
Amen