Liturgické texty: 1. čtení: Mdr 3, 1-9
2. čtení: Řím 8, 14-23
Evangelium: Mt 25, 31-46
Včera jsme slavili slavnost všech svatých, která je oslavou všech oslavených duší v nebi. A dnes si máme připomenout i ty, kteří do Božího království ještě nemohli dojít. Asi každý z nás zná slova, jako jsou nebe, očistec, peklo, ale známe pravé významy těchto slov? Nebeské království je místo kde přebývají jen absolutně čisté duše a kde duše má blažené patření na Boží tvář. Bůh v duši člověka rozdmýchává čistou lásku a člověk je jí obklopen, ne však pouze jako jednotlivec, ale ve společenství všech svatých. A aby člověk byl schopen blaženého patření Boha, musí být nejdříve zcela očištěn hříchu i hříšné náklonosti, jinak jeho vlastní duše spojená se svědomím při pohledu na Boha tváří tvář, nedá člověku pokoje, než dojde úplnému uzdravení. Tomuto uzdravujícímu procesu my katolíci říkáme očistec. Skrze očistec je mnohým lidem umožněno vejít do nebeského království. Očistec bychom neměli brát jako něco negativního, ale pozitivního. Duše v očistci už žijí s vědomím, že jednou přijdou do nebeského království. Duše v očistci však reálně trpí. Při osobním soudu spatřila duše člověka Boha tváří tvář, ale sama si uvědomila jak mnoho je od Boží dokonalosti ještě vzdálena. Tuto velikou vzdálenost musí duše v očistci napravit, aby mohla vejít do Božího království.
Abychom tomu dobře rozuměli, uvedu příklad: Přestavte si, že jdete po ulici a někdo Vás zavraždí, tak dříve než člověk dojde do nebeského království, musí odpustit i svému vrahovi a zde má dvě možnosti. Buď to stihne ještě zde na zemi, jako například sv. Marie Goretti, nebo musí odpustit v očistci. Možná Vás tyto má slova dost překvapila, ale jsou naprosto logická. Přestavte si, že byste se dostali do nebe, aniž byste svému vrahu odpustili, co by to mělo za následky. Tak za prvé: přestavte si, že Váš vrah by svého činu hluboce litoval a po nějaké době by zemřel a najednou by se dostal do stejného nebe jako vy samotní. Asi by to nebylo radostné setkání, pokud byste mu předtím neodpustili. Druhá a možná zásadnější věc je ještě v tom, pro koho si myslíte, že člověk potřebuje odpuštění. Nebudu Vás napínat, ale především a to chci zdůraznit, především sám pro sebe. Možná si říkáte, jak to, hned vysvětlím. Přestavte si, že Vás někdo opravdu těžce ranil a Vy jste to zatím žádným způsobem nezpracovali, tak většinou prvního člověka, kterého potkáte, to Vaše zranění většinou odnese a často to bývají právě Ti lidé, na kterých Vám nejvíce záleží. Ono odpustit, totiž neznamená, já přijdu za tím druhým a řeknu mu, hele tak co jsme si, to jsme si, ale je to především akt vůle, já chci. Odpuštění, totiž nemusí znamenat zapomenutí, to můžou být dvě roviny, ale odpuštění znamená, že já chci, se o to snažím a nechci svojí bolestí zraňovat sebe i svoje okolí.
Pro lepší pochopení, toho co jsem řekl, uvedu příklad. Mám kamarádku, kterou za podivuhodných okolností opustil její kluk, který se později oženil i s někým jiným a ona mu několikrát do očí řekla, že mu odpouští, ale ten hněv na něho dál nosila ve svém srdci, takže se jí následkem toho hněvu rozpadly další tři možné vztahy, než si svoji chybu uvědomila.
A asi si v této chvíli uvědomujeme, že někomu odpustit, aby nás nestravoval ďábelský nepokoj je velmi náročné. Abychom toho byli vůbec schopni dosáhnout, potřebujeme Boží milost a také přímluvnou modlitbu lidí žijící zde na zemi. Modlitba člověka má totiž takovou sílu, že ve spolupráci s duší člověka v očistci, ale třeba i zde na zemi může znamenat narovnání vztahu k Bohu a bližnímu. Tedy naše opravdová modlitba dokáže pomoci uzdravit zraněnou duši v očistci. A co je na tom krásné, že to funguje i naopak, světec v Božím království může svojí přímluvou vyprosit milost pro nás lidi žijící na zemi.
A jak do toho všeho zapadá peklo? Peklo je naprosté odmítnutí Boží lásky. Já v osobním soudu spatřuji Boží lásku, ale můj vztah k Bohu je natolik porušen, že já sám tuto lásku odmítám. Je to asi tak, že se najednou máte dívat do ostrého slunce a někdo Vám vezme ochranné brýle, tak potom ten pohled bude naprosto nemožný. Duše, která však zažila Boží lásku tváří tvář, nemůže bez této lásky žít, zoufale po ní touží, ale je si vědoma, že je od ní odtržena na věky věků, bez možnosti změny. Toto vědomí a uvědomění se pro ni stává tím pravým peklem a to je také pravá podstata pekla.
Tedy žít podle Božích zákonů je pro nás bytostně existenční záležitost. Ve svém životě však nemáme pamatovat pouze sami na sebe, ale i na své okolí, neboť jaké by to bylo nebe, jestliže bychom v něm neměli i svoje blízké? Také je dobré si uvědomit, že pokud dnes pamatujeme na duše v očistci, jednou ty samé duše, až budou v nebeském království, budou rovněž pamatovat i na nás.
Amen