Liturgické texty: 1. čtení: Iz 63, 16b-17, 19b; 64,2b-7
2. čtení: 1 Kor 1, 3-9
Evangelium: Mk, 13, 33-37
V dnešním evangelium se praví: bděte, protože nevíte, kdy budete povoláni odejít z tohoto světa. A na téma připravenosti bych Vám rád dnes řekl jeden příběh.
Jeden cestující se na silnici potkal s malým chlapcem, který se na něho díval tak přátelsky, že nemohl jinak, než ho oslovit. Když tak šli spolu cestou, rozpředla se mezi nimi zajímavá živá rozmluva. Jdeš také do nedělní školy?“ otázal se pán. „Ano, samozřejmě,“ odpověděl malý se zářícím obličejem. „A čemu se tam učíte?“ „Vyprávějí nám o nebi.“ „Zdalipak ale myslíš na nebe také během týdne?“ „Ano, často,“ odpověděl hoch. „A věříš, že tam také přijdeš?“ Chlapec se na něho s úsměvem zadíval a odpověděl: „Ano, jistě, chtěl bych přijít do nebe, až zemřu.“ „Ale jak myslíš, že tam přijdeš, chlapče?“ Tato otázka onoho klučinu zarazila. Chvilku přemýšlel a brzy odpověděl: „Myslím, že když budu zbožný, nebudu nikdy lhát a nikdy nebudu pyšný nebo neposlušný, že pak jistě přijdu do nebe.“ Přes obličej toho cizího pána přelétlo něco jako stín, a pak pokračoval: „A jsi tedy vždy hodný, chlapče?“ Dítě také zvážnělo, když vidělo toho pána najednou tak smutného a nesměle odpovědělo: „Vždycky ne.“ „A mluvíš vždycky pravdu?“ Chlapec sklopil oči, začervenal se a doznal: „Vždycky ne.“
„A nikdy nejsi pyšný?“ Malý hoch se na okamžik zamyslil a vzpomněl si, jak se právě dnes ráno radoval z nových letních šatů, v nichž vypadal mnohem lépe než jeden spolužák v obnošených šatech. Tentokrát odpověděl docela potichu a znovu přitom svěsil svou kudrnatou hlavu: „Někdy ještě bývám pyšný!“ Tu mu onen cizí pán položil ruku na rameno a pokračoval: „Tedy, chlapče, jestliže jsi ještě pyšný a někdy ještě lžeš a nejsi vždycky hodný, nikdy nepřijdeš do nebe!“ Nastalo hluboké ticho, zatímco hoch tu stál se skloněnou hlavou a slzami v očích.
„Ne, hochu, do nebe nikdy nepřijdeš, jestliže si myslíš, že tam přijdeš proto, že jsi hodný, že mluvíš pravdu a nikdy nejsi pyšný. Ale mám pro tebe jednu radostnou zvěst. Je to velmi, velmi radostná zvěst. Bůh dobře věděl, že nebudeš moci vždycky být takovým, jakým bys měl být. Ale On měl jednoho milého Syna, který takovým vždycky byl.“
„Pána Ježíše?“ doplnil hoch. „Ano, Pána Ježíše, který sestoupil na naši zem, vždy poslouchal své rodiče, nikdy nebyl neposlušný, ani jako chlapec. Nikdy nelhal, a také nikdy nebyl pyšný. A poněvadž byl tak dobrý a nechal se potrestat namísto tebe, můžeš přijít do nebe. On po celý Svůj život vždycky jednal správně a nakonec, na kříži, zvolal: „Je dokonáno!“ Sám si nikdy nemůžeš nebe získat ani zasloužit – to pro tebe udělal Pán Ježíš. Brána nebe by nám zůstala navěky zavřená, protože z nás lidí nikdo nebyl hoden tam vejít. Ale Pán Ježíš se sám stal těmi dveřmi. A On nyní říká: Já mám klíč. Klepejte a bude vám otevřeno.“
Znovu nastalo ticho. Potom ten starší pán řekl: „A ty, chlapče, nepotřebuješ udělat nic víc, než jen to přijmout. Nechtěl bys Pánu Ježíši vyznat své hříchy? Potom On ti odpustí celou tvou vinu a ty Mu budeš moci děkovat za Jeho velikou lásku.“
Chlapec se podíval na toho neznámého pána s překvapením, pak si stiskl ruce a plným, jasným hlasem odpověděl: „Ano, děkuji Pánu Ježíši, že také pro mne učinil všechno, abych mohl přijít do nebe.“
A můžeme to samé říci i my? Přijaly jsme Pána Ježíše a věříte už, že On také pro nás všechno učinil, že všechno je pro vás dokonáno, hotovo?
Toto poselství má být pro nás radostnou zvěstí, která nás má provázet celým naším životem a je také smyslem vánoc na které se skrze advent máme připravovat.
A tak tě Pane, prosíme, provázej nás celou touto adventní dobou, abychom přes všechen shon, který máme, nikdy nezapomněli, že ty jsi za nás dal výkupnou oběť a z lásky k nám lidem ses narodil do tohoto světa, aby každý, kdo o to stojí, byl spasen.   
Amen