Liturgické texty: 1. čtení: Iz 9, 1-3. 5-6
2. čtení: Tit 2, 11-14
Evangelium: Lk 2, 1-14
Kdeže to pro Krista neměli místa? Bylo to dávno anebo dnes? Bylo to daleko, či u nás kdes, kdeže to pro Krista neměli místa? Byli to lidé jako my, to já i ty jsme zamkly, když u dveří stál, to já i ty jsme nechtěli, aby vstoupil dál. To my jsme, kteří čekáme odjinud spásu a pro něj také nemáme kousíček místa času. Však On stojí zase u dveří a prosí, nuž otevři a přijmi a neváhej, než zase půjde dál, protože ty jsi ho nepřijal. Ano, to jsme my lidé, kteří potřebují spásu jako sůl. Kteří si s životem bez Boha nevědí rady, kteří po tom dokonce ve svém srdci touží, a když Bůh spásu nabízí a dává, tak jí nepřijímáme, protože jí Bůh dává jinak a jindy, než jsme jí chtěli přijmout. Celý Izraelský národ čekal na vykupitele. Moc dobře si byli vědomi, že musí přijít ten, který se jich má zastat. Ten, který pomůže utlačeným a zjedná jim právo. Ten, který uzdraví nemocné a snad na něj nejvíce čekali chudí. Ti doufali a snili o tom, co dávno bylo jasné v pohádkách, že jednou přijde ten, který jim dá bohatství a zbaví je ponižující chudoby. Pak pochopíme, proč ty chudé pastýře, tolik potěšila zpráva andělů, a proč oni se vůbec nepodivili nad tím, že zachránce přichází jako dítě. Ano, to vám bude znamením, naleznete dítě položené v jeslích. A oni s velikou radostí se vydali na cestu, aby to dítě nalezli a jemu se poklonili. A mohlo být veliké jejich zklamání, když přicházeli za tím, který jim má dát bohatství a on zatím je chudší, než jsou oni sami, ale protože ho čekali, tak jej přijali. A vůbec jim nedošlo, že právě teď se s nimi stal ten největší zázrak. Ti, kteří toužili a snili po bohatství ve chvíli, kdy se setkají s chudým Betlémským dítětem, tak naleznou, že vlastně nejsou chudí, že mají pořád ještě víc než On a že se mohou rozdělit a jemu dát. A tak dávají, každý kdo co má. A jako první se otevírají tajemství spásy, že totiž chudý není ten, kdo nemá hmotné statky, ale ten kdo není už schopen se rozdělit. A zažívají to, co jako Ježíš přinesl celému národu, osvobození. Osvobození od naší úzkosti, osvobození od našich nemocí a otroctví. Protože jestli je někdo skutečně spoután a otrokem, tak to není ani tak ten, co slouží druhým, jako ten, kdo druhé ponižuje a zotročuje. A nemocný, nemocný to ani není ten kdo má nějakou nemoc, ale ten kdo už nemoci druhých nevidí a nevnímá. A jestli Bůh přichází zachránit lidstvo právě skrze toto dítě, tak proto, abychom si uvědomili, že on je ten, který se kvůli nám stal chudým. Ten, který na sebe vzal všechny naše nemoci a nechal se ponížit jako poslední otrok a sluha. A v jeho nemocech a v jeho trápení a chudobě my nalézáme svobodu zdraví a štěstí. To je tajemství vánoc a blaze člověku, který takového Mesiáše neodežene od svého prahu jako obyvatelé Betléma. Blaze člověku, který dokáže od Boha tuto podivnou spásu přijmout, protože Bůh přichází od Betlémských událostí i dnes a denně v podobě dítěte. V podobě dítěte, které je v každém z nás. Když člověk potřebuje útěchu, když potřebuje na něho se spolehnout anebo prostě někomu věřit. Každý z nás má v sobě toto Betlémské dítě, se kterým se chce zase spolehnout, uvěřit dospělým a prožít něco krásného. Dnes a denně přichází to betlémské dítě k nám skrze naše malé děti v rodinách. Skrze to dítě přichází k tátovi, který už si odvykl číst dětem pohádky, protože má televizi, počítač, ale to dítě touží, aby se mu ty rodiče věnovali. Je to Mesiáš, který přichází skrze děti, které lidé nechtějí přijmout a je zvláštní, že celá staletí jsme na dítě čekali a z narození dítěte se radujeme, ale přitom Boha, který přichází do rodin skrze dítě, toho Boha nechceme. A tak přibývá dětí nechtěných a dětí zabíjených. A lidé kolem nás se těší, že jsme uzákonili vraždu na Boha v srdcích nenarozených dětí. I to je Bůh, který přichází a před kterým zavíráme dveře. Je to Bůh, který na sebe bere podobu dítěte ve starých lidech. Jsme jak slepí, říkáme ta naše babička je už jako dítě a zapomínám, že právě teď k nám skrze ni více než jindy přichází Mesiáš. Potřebný, bezradný a chudý, takovým se stal náš Bůh a takového přijímáme. A je to faleš, jestliže se chceme klanět Betlémskému dítěti a nepřijmeme Krista, který přichází v dítěti dnešních dnů. Kdeže to pro Krista neměli místa, bylo to dávno anebo dnes, bylo to daleko, či u nás dnes, kdeže to pro Krista neměli místa. Ano, to jsme my lidé, my, kteří v pohledu na chudobu, na to co nemáme, závidíme těm, kteří mají. V pohledu na vlastní nemoc, závidíme lidem zdravím. A když nás někdo používá k práci, zotročuje nás, tak myslíme na pomstu a zabíráme se zvěsti, která přichází skrze potřebného člověka.
Byli to lidé jako my, to já a ty jsme zamkly, když u dveří našich srdcí stál, to já a ty jsme nechtěli, aby vstoupil dál. To my jsme, kteří čekáme vždy odjinud spásu a pro něj také nemáme kousíček místa času. Však hle On stojí zase u dveří a volá, prosí, otevři.
A tak tě Pane, prosíme, dej nám tolik víry, abychom Tě viděli, abychom Tě rozeznali v dětech kolem nás, v potřebných a starých lidech. Ve všem tom co přichází nám do cesty a dělá si nárok na naši lásku. Otevři, Pane oči nás sobeckých a soběstačných lidí a dej, abychom konečně prožili Betlémské události ne jako jen Ti co se klaní u jesliček, ale Ti kdo se dokáží Tobě poklonit v každém potřebném člověku.
Amen