Liturgické texty: 1. čtení: Gn 15, 1-6; 21, 1-3

2. čtení: Žid 11, 8.11-12. 17-19

Evangelium: Lk 2, 22-40

Bratři a sestry, dnes slavíme svátek sv. rodiny, který by měl být svátkem všech rodin. Jelikož se na dané téma rozhodně necítím odborníkem, povím Vám příběh jedné ženy, jak nalezla pravé bohatství ve svém životě. 

Poslední dokončovací práce vánočního úklidu a hotovo. Cukroví je napečené, peřiny čistě povlečené, záclony a koberce voní čistotou. Ještě dodělám vánoční výzdobu a je to. Ale byla to fuška. Cítím, jak jsem unavená. Najednou zazvoní telefon. „Ahoj, tady Monika. Můžeme se dnes stavit? Zítra totiž s Markem odjíždíme do Alp a budeme tam přes Vánoce. Tak ať ještě pokecáme.“ Moc jsem neměla na návštěvu náladu. Byla jsem unavená a ještě jsem chtěla udělat tu výzdobu, ať je na Štědrý den všechno hotové a už mám konečně klid. Ale Moniku mám ráda a ráda ji uvidím – takže jsem souhlasila. S manželem jsme připravili drobné pohoštění, uložili naše tři děti ke spánku a čekali na ohlášenou návštěvu. Zvonek u dveří ohlásil její příchod. Monika se svým manželem přišli v přesně domluvenou dobu. Přinesli láhev koňaku, kterou jsme hned otevřeli a mluvili jsme jeden přes druhého. Bylo toho tolik, co jsme si chtěli říct. Moniku s Markem jsme neviděli dost dlouho. Jsou bezdětní a tak stále někde cestují. Monika měla krásnou postavu, perfektně oblečenou, opálená, pěstěné nehty (ne jak já po tom vánočním úklidu). „Já tě holka obdivuju, s třemi dětmi a ještě zvládnout domácnost. Že si nepořídíte nějakou pomocnici do domácnosti? To já bych takhle nemohla žít. Já bych asi umřela. My jsme se před týdnem vrátili z Tunisu a Markovi se podařilo sehnat hotel v Alpách, takže tam jedeme na Vánoce a budeme tam až do Nového roku.“ Trpce jsem polkla, protože Monika vůbec neví, jak žijeme. Já na mateřské dovolené, takže si nemůžeme moc vyskakovat. Splácíme ještě byt, takže žijeme od výplaty k výplatě. Proto zmínka o hospodyni do domácnosti mě v duchu trpce rozesmála. Povídali jsme si dlouho. Oni vyprávěli své zážitky z cest a já mohla na Monice oči nechat. A najednou jsem zjistila, že jí, ve skrytu duše, závidím. Kamarádíme spolu už od školy. Byly jsme obyčejné holky, zažívaly spolu ty holčičí radosti a potom jsem se seznámila se svým budoucím manželem a vdala se. Narodil se nám první syn, já začala mít jiné starosti a už jsme se tak často nevídaly. Monika se asi za tři roky seznámila s Markem. Byl o 10 let starší, ale měl už postavení a byl ředitelem jedné soukromé firmy. Před půlnocí jsme se s Monikou a Markem rozloučili, popřáli jsme si šťastné a veselé Vánoce a ještě jsme jim zamávali z balkonu, než nasedli do svého nového luxusního auta.
Sedla jsem si do křesla a byla celá zamlklá. Na otázky mého manžela jsem odpovídala tak na půl pusy a nechtělo se mi vůbec mluvit. Manžel si sedl vedle mě, vzal mě za ruku a zeptal se mě soucitně: „Ty jim závidíš, že?“ Byla mi hanba, nechtěla jsem si to přiznat, ale bylo to tak. Najednou mi hrkly slzy do očí a já začala, jak je to nespravedlivé, že nám se o takovém životě ani nezdá a přitom oba dřeme od rána do večera. Manžel tiše poslouchal, potom vstal a něžně povídá: „Pojď, něco ti ukážu.“ Zavedl mě do chodby, otevřel dveře dětského pokoje, objal mě a tiše mi zašeptal do ucha: „Toto je naše bohatství. Nebo myslíš, že oni jsou bohatší?“ V tu chvíli se mi štěstím a láskou zatočila hlava a já poznala, jak moc miluji svou rodinu – moje děti a mého manžela. Z očí se mi řinuly slzy, ale byly to slzy štěstí. Už jsem Monice nezáviděla vůbec nic a byla jsem šťastná.

Milí farníci, kéž i my sami si dokážeme uvědomit, co vše jsme od Boha dostali.

Amen