Liturgické texty: 1. čtení: Sk 9,26-31
2. čtení: 1 Jan 3,18-24
Evangelium: Jan 15,1-8
V dnešním evangeliu se praví: já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti a dále se praví zůstaňte ve mně a neste ovoce a já zůstanu ve Vás. Co to znamená? Povím Vám jeden příběh.
Jindřich a Alice bydlili v domě ve městě. Jejich rodiče sice chodili každou neděli do kostela, ale jinak víru v Boha příliš nežili. Jednoho krásného červnového dne, když bylo Jindřichovi devět a Alici sedm let, přinesl listonoš dopis. Byl od tety Marie, která bydlela na pobřeží moře a zvala je, aby u ní strávili jeden měsíc. Děti byly pozváním celé nadšené a prosily rodiče, aby je nechali jet. Když byl potom návrh důkladně prohovořen, bylo rozhodnuto, že Jindřich s Alicí pozvání od tety přijmou a odcestují k moři již za tři dny. Jindřich byl smělý, živý chlapec, který se hned tak něčeho nebál. Již se těšil, jak bude lézt po skalách a koupat se v moři. Jeho sestra, tiché, milé a nesmělé děvče, chtěla raději sbírat mušle a hrát si na pobřeží na písku. Konečně přišel den odjezdu a děti po dosti dlouhé cestě šťastně dorazily na místo určení. Teta Marie už je čekala na nádraží a srdečně je přivítala. Tři roky už je neviděla a byla překvapena, jak mezitím vyrostly. Děti se na svou tetu již ani nemohly upamatovat, ale protože je přijala tak mile a s úsměvem, zmizely jejich ostychy a plachost ještě dříve, než přišly k jejímu domku, který stál na návrší.
Jakmile vypily čaj, který už byl připraven, přály si přirozeně jít ven a trochu obhlédnout novou krajinu, pobřeží a moře. V prvních dnech se spokojily s tím, že se procházely kolem skal, trhaly květiny a stavěly v písku hrady. Jindra si udělal malou lodičku, kterou pouštěl po vlnách, a Alice dostala lopatku a kbelíček. Teta Marie ráda mluvila o Pánu Ježíši, a jelikož Jindra s Alicí o něm slyšeli zatím jen velmi málo, rozhodla se teta, že jim bude vypravovat o něm vypravovat. Když společně seděli na břehu moře, vyučovala je biblickým příběhům. Jednoho dne uviděl Jindřich, jak nějací chlapci lezou po skalách a vybírají v děrách a rozsedlinách ptačí hnízda. Jindřich dosti dlouho mlčky přihlížel. V tom jeho tvář oživla a zalila se ruměncem určitého přání. Obrátil se k tetě Marii a řekl: „Dovolíš mi, abych tam nahoru také vylezl? Chtěl bych také hledat ptačí hnízda.“ „Ne,“ odpověděla. „To, co tam dělají ti chlapci, je velmi nebezpečné. Oni ale jsou tomu už zvyklí, kdežto ty ne. Nemysli na to. Stavěj si raději hrady z písku!“ Ale Jindra už neměl žádnou chuť spokojit se jenom s pískem! Jeho zrak byl upoután ke skalám a k chlapcům, takže teta, která to zpozorovala, ho zavolala k sobě. „Pojď sem, Jindřichu!“ řekla. Nechtěl by sis s Alicí poslechnout příběh o jednom chlapci, který se před časem z té skály zřítil?“ „Ó ano, vyprávěj nám to,“ zvolali oba a usedli k tetě, která začala vypravovat: „V dubnu tomu bude rok, kdy jeden chlapec jménem Petr Pegg si usmyslil, že vyšplhá až na vrch této skály před námi, aby viděl, zda tam také jsou ptačí hnízda a vejce. Jeho kamarádi ho od toho zrazovali, protože to bylo velice nebezpečné a právě u toho místa byla skála velice příkrá. Kdyby mu uklouzla noha, zřítil by se a jisté by se zabil anebo přinejmenším vážně zranil. Ale Petr si postavil hlavu, na nic nedbal a dal se do lezení. Potřeboval mnoho času, než se dostal k děrám s hnízdy, protože tam nemohl lézt přímo, ale musil dělat veliké okliky. Přitom, aby se nezřítil, se chvílemi musil pevné chytat trsů trávy a keřů, které rostly v rozsedlinách. Děti ho sledovaly, a když Petr nakonec přece jen dorazil k cíli, zpozoroval ho také jeden námořník. Pokrčil přitom rameny a řekl, že Petr udělal velikou hloupost, protože sestup pro něho bude ještě nebezpečnější, než byl výstup. Petr prohlédl nejbližší otvory ve skále, ale ty byly bez hnízd. Proto se připravoval k sestupu. Diváci dole přihlíželi se zatajeným dechem. Zdálo se, jako by chvílemi dostával závratě. Ano, Petrovi to bylo skutečně hrozné, musit se dívat dolů, ale byl k tomu nucen, protože musil hledat cestu k sestupu. Jen s velikou námahou pokračoval vpřed. Nakonec se chvějícíma rukama zachytil na jednom výběžku skály, ale jeho nohy neměly žádnou pevnou oporu. Námořníkovi, který to sledoval, by to trvalo příliš dlouho, než by přišel ke vhodnému místu skály a mohl mu hodit lano. Přemýšlel, jak by mu pomohl jinak. Petr se konečně pustil skalního výstupku, aby se ještě jednou pokusil nalézt cestu, jíž se dostal nahoru. Naneštěstí uklouzl. Větev, které se přitom chytil, se zlomila a on se kutálel po skále dolu. Dole stojící děti vykřikly hrůzou. Nemyslely na nic jiného, než že se Petr zabije. Ale právě, když byl u nejstrmějšího místa skály, se mu podařilo uchopit se větve nějakého keře. Zůstal tam viset a volal o pomoc. Ale nikdo tam nemohl vylézt. Byl na malém skalním výstupku, kde sice mohl trochu stát, ale nikdo se k němu nemohl dostat. Jedinou možností, jak ho zachránit, bylo, že ten statečný námořník se postavil na úpatí skály právě pod Petrem a zavolal na něho: „Petře, když se pustíš keře a padneš dolů, chytím tě a budeš zachráněn! Nikdo k tobě nemůže přijít, aby ti nějak jinak pomohl.“ Petr se podíval dolů. Vzdálenost mezi ním a námořníkem se mu však zdála být příliš velká. „Bojím se toho,“ řekl s námahou, protože pád zcela ochromil sílu jeho vůle. „Jen se toho keře pusť!“ opakoval námořník. „Zůstaneš-li tam nahoře, jistě zahyneš zimou, nebo nastane noc a brzy bude příliv, takže já zde už nebudu moci stát.“ Již tomu námořníkovi dosahala voda až k nohám. „Měj rozum a pusť se! Ujišťuji tě, že tě chytím do náruče.“ Ale ubohý Petr se nechtěl pustit. Stále jenom opakoval: „Ne, ne, to nemohu. Zůstanu zde až do rána a potom mne jistě někdo zachrání.“ Šeřilo se stále víc a námořník už brzy nemohl chlapce vidět. Byl také nucen opustit skálu, neboť mu voda sahala již po kolena. A když obcházel skálu, dosahovala mu až po pás. Zcela promočen dorazil do vesnice, kde v prvních domcích vyprávěl, co se stalo. Několik mužů nyní vystoupilo s lany na skálu, ale nadarmo, protože z té výšky nemohli vidět ono místo, kde byl Petr. A kdyby ho i byli viděli, nemohl by se asi ubohý chlapec uchopit hozeného lana, poněvadž byl úplně prokřehlý zimou. Druhého dne bylo jeho mrtvé tělo vyvrženo na břeh. Musil být už několik hodin mrtev. Bezpochyby se v noci zřítil ze skály.“ „Ach, teto!“ volaly děti. „Proč se nepustil do náruče toho statečného námořníka? Vždyť mohl být tak snadno zachráněn?“ „Milé děti, asi proto, že nevěřil slovům a síle toho námořníka. Pochyboval, že to stačí k jeho záchraně. Ale zdalipak mnozí lidé nejednají právě tak jako onen Petr?“ Já bych dolů skočil,“ řekl na to Jindra. „Jen nebuď tak sebejistý. Zkusím tě jiným způsobem a uvidíme, zda jsi moudřejší než Petr. Poslouchej, co ti nyní řeknu. I ty jsi ve velkém nebezpečí, ale můžeš být z něho zachráněn a dostat se do naprostého bezpečí. Stačí, učiníš-li něco docela jednoduchého, totiž že budeš důvěřovat někomu mnohem silnějšímu, než byl onen statečný námořník. Myslíš, že mne poslechneš a učiníš, co ti dále řeknu?“ „Určitě to, teto, udělám. Nejsem přece žádný zbabělec!“ řekl Jindřich a doufal, že mu teta uloží nějaký smělý a statečný čin, který se bude snažit ihned vykonat.
„Nuže oba dobře poslouchejte. Doposud, třebaže jste ještě mladí, jste jednali podle své vůle. Častokrát jste neposlouchali své rodiče, neříkali pravdu, což svědčí o tom, že ne vždy jednáte dobře. Vaše nohy uklouzly a jste ve velkém nebezpečí, v horším než byl Petr Pegg. Nalézáte se na okraji hrozné propasti. Stačí jediný krok, abyste se dostali tam, kde už není žádného prostředku, jak se zachránit. Ale ještě dnes, kdy s vámi mluvím, jsou všichni, kdo toto nebezpečí poznají, vybízeni, aby se vrhli do náruče Pána Ježíše, který má moc je spasit a zachránit. On dobře ví, že jsme ztraceni, zůstanete-li daleko od Něho. Proto vás tak naléhavě vybízí, abyste šli k Němu. Věřím ti, Jindro, že kdybych ti řekla, abys vykonal nějaký těžký a veliký čin, že by ses pokusil ihned ho provést. Poselství, které mám nyní tobě a Alici vyřídit, je toto: Uvěřte opravdově v Pána Ježíše a on Vás zachrání! Přijměte Pána Ježíše za svého Spasitele, mějte k Němu a k Jeho Slovu důvěru.“ Jindřich se vzdal plánů lézt na skály. Mnoho přemýšlel o tom, co jim teta říkala.
Rovněž malá Alice uvěřila radostné zvěsti a také ona byla ráda, že mohla slyšet o svém Spasiteli. Když se opět po šestitýdenním pobytu u tety vrátili domů, vyprávěli svým rodičům všechno, co zažili a jak přišli k Pánu Ježíši. A k podobnému je vyzýván i každý z nás, když Ježíš říká: Vy jste ratolesti, které mají přinášet svůj užitek.
Amen