Liturgické texty: 1. čtení: Dt 4,32-34.39-40
2. čtení: Řím 8, 14-17
Evangelium: Mt 28, 16-20
Dnešní neděli slavíme asi rozumem nejméně uchopitelnou slavnost. Slavnost Nejsvětější Boží Trojici, kdy ústy vyznáváme, že máme pouze jediného Boha, ale ve třech osobách. Toto tajemství je rozumem málo uchopitelné. Např. se vypráví jedna legenda o sv. Augustinovi, který se problematice svaté Trojice věnoval dlouhých 20 let. Jednou šel sv. Augustin na procházku po pobřeží moře a viděl malého chlapečka, jak si v blízkosti moře udělal malý důlek a do toho důlku v malé mističce nosil vodu z moře.
Augustina práce malého chlapce velmi zaujala, a proto se ho ptá, co to dělá? Chlapec s naprostou samozřejmostí odpoví, že chce do své jamky přelít celé moře. Augustin se tomuto nápadu začne smát a říkat, že je to velice pošetilé, ale chlapec mu s naprostou vážností řekne, že dříve on do svého důlku přeleje celé moře, než Augustin svým rozumem pochopí podstatu Boží Trojice.
Bratři a sestry, přestože do tajemství Boží Trojice nejsme schopni zcela proniknout, což se úplně nepovedlo ani sv. Augustinovi, díky mnohým myslitelům a mystikům víme o Boží Trojici poměrně mnoho. Pro její hlubší pochopení je třeba se stále tázat a asi naše první otázka by měla znít takto. Proč nám to Bůh dělá tak složité? Nejsou na tom lépe muslimové, kteří vyznávají svého Boha jako dokonalou jednotu? Na první pohled můžeme říci, že ano, ale pokud se podíváme pozorněji, poznáme, že ne. Proč?
Milí věřící i muslimové říkají, že jejich Bůh je láska, ale když je jejich Bůh svébytná jednota, koho ten Bůh může milovat? Má pouze dvě možnosti. Za prvé může především milovat sám sebe, svojí sobeckou egoistickou lásku. V podstatě říkat: „já se mám dokonale rád.“ A existuje skutečně bytost, o které říkáme, že miluje pouze sám sebe a nikoho jiného a tuto bytost nazýváme ďáblem.
Dobře, tento způsob lásky není možný u bytosti, kterou nazýváme Bůh. U Boha Alláha je tedy ještě jedna možnost, že miluje lidi na zemi, ale pokud si uvědomíme důsledky této lásky, potom zjistíme, že bůh je tedy na těch lidech bytostně závislí a pokud by ti lidé nebyli, nemohlo by se ani říci, že Bůh je láska. Např. není to tak dávno asi tři roky, kdy jsem viděl jeden film ne moc valné kvality, ale v něm byla jedna zajímavá myšlenka. Moc bohů klesala, protože se jim lidé neklaněli a nepřinášeli jim dary. I přesto, že vím, že tato myšlenka je přitažena za vlasy, má něco do sebe a občas se objeví i u křesťanů. Pane, Bože já se k tobě budu modlit a vyznávat tě, když ty mě zajistíš to, či ono. Tomu se říká takzvaně kupecká láska, která s tou pravou dospělou a zralou nemá moc společného.
A nyní přejděme k našemu tří osobovému Bohu. Jelikož náš Bůh je společenství osob, tak jeho láska není podmíněná láskou lidskou. Otec miluje Syna, tak mnoho, že je více v Synu, než sám v sobě. Poslední věta, kterou jsem právě řekl je dost složitá, ale pokusím se jí vysvětlit. Možná jste někdy potkali dokonale zamilovaný pár, kdy jste si řekli: o těch dvou by se dalo říci, že jsou v podstatě jedno. U lidí to nikdy nebude platit dokonale, my jsme nejprve osoby, které teprve následně rozvíjejí vztah, ale u Boha je to přesně naopak. Bůh je nejprve dokonale vztahový a teprve následně můžeme Boha rozdělovat do tří osob.
Křesťanský Bůh je tedy na lidské lásce zcela nezávislý, on si se svou vlastní láskou vystačí sám. Otec miluje Syny a Syn miluje Otce, takovou láskou jakou my lidé nejsme schopni pochopit a produktem této jejich vzájemné lásky je třetí osoba Duch svatý.
Nepřipomíná nám to něco? Připomíná a to vztahy v rodině. Muž miluje ženu a žena muže a výsledkem jejich vzájemné lásky je dítě. Tedy člověk se nejvíce podobá Bohu, právě ve fungující rodině a k tomu odkazuje i začátek knihy Geneze, kde je řečeno: A Bůh řekl: „učiňme člověka k obrazu svému jako muže a ženu, aby se plodil a podmanil si zemi.“
Křesťanský Bůh a jeho láska tedy není díky jeho vnitřní vztahovosti na lidech závislá, ale je natolik velká a překypující, že do svého vnitřního vztahu zahrnuje celý svět. Neboť jak praví Písmo: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ A takovou velikou láskou Bůh miluje každého z nás: mě, tebe, mého křesťanského bratra, sestru, ale i toho podle nás možná nejhoršího člověka. A tato jeho láska je díky jeho vnitřnímu trojičnímu vztahu naprosto nezávislá a nepodmíněná. Pouze my sami se musíme rozhodnout, jestli s této Boží lásky budeme čerpat, nebo se k ní otočíme zády.
Amen