Liturgické texty: 1. čtení Iz 52, 7-19
2. čtení Žid 1, 1-6
Evangelium: Jan 1, 1-18
Petr a Jana byli tři měsíce manželé a žili v Praze. Za měsíc se jim mělo narodit dítě. Petr byl ekonom, Jana učitelka. Oba v Praze studovali, po škole si našli práci a začali spolu žít. Když Jana zjistila, že je těhotná, chtěli se vzít. Nechtěli dělat žádnou velkolepou svatbu. Jednak na ni neměli peníze, a přišlo jim to i zbytečné, když už spolu nějakou dobu žili. Chtěli se prostě vzít v kruhu svých nejbližších. A tady nastal trochu problém s Petrovými rodiči. Petr pocházel z tradičně založené oblasti kousek od Ostravy. Jeho rodiče byli rezolutně proti komorní svatbě. Svatba – to je velkolepá událost, při které se rodina musí tak trochu ukázat. Jsou tady přece určité zvyky a tradice… A co by na to řekli sousedi? A příbuzní? Když na to Petr s Janou nepřistoupili, Petrovi rodiče ani nejeli na svatbu, která se odehrála mezi pár přáteli v Praze. Jana už rodiče neměla. Máma zamřela na rakovinu, když jí bylo pět, a táta to pak nezvládal a upil se. Janu vychovávala teta. I to byl jeden z důvodů, proč Petrovi rodiče Janu neměli rádi. Pochází z nějakých divných poměrů. Ve vztahu Petra a Jany byl ještě jeden háček. Petrovi nějak nesedělo datum početí dítěte. Nechtěl ale do celé situace vrtat a věřil Janě, že by ho přece nepodvedla. Jana byla upřímná a jejich vztah byl čestný. Proto to Petr nijak nerozváděl, ale pochybnosti jej občas napadly. Blížily se Vánoce a do porodu zbýval ještě měsíc. Petr se tedy osmělil a zavolal rodičům, jestli by nemohli na svátky dojet. Klidně i na den. Vadilo mu napětí v jejich vztahu, a tak ho chtěl prolomit. „Tak teda dojeďte, vyhazovat vás nebudeme,“ řekla otráveně Petrova máma.
Když Petr s Janou dojeli na Štědrý den k rodičům, doma to sice vonělo všemi možnými způsoby a v obýváku bylo přetopeno, ale atmosféra byla na bodu mrazu. Nešlo necítit, že doma nejsou vítanými hosty. Možná, že i to napětí Janě neprospívalo a nebylo jí dobře. Odpoledne se vydali do kostela na mši pro děti – spíš proto, aby na chvilku odešli z toho domácího dusna. Během bohoslužby Janu přepadly křeče, a tak nezbylo než zavolat sanitku. Asi není nutné vysvětlovat, že nejeden člověk v kostele utrousil nejapnou poznámku o tom, proč ti dva šli do kostela, když Janě nebylo dobře. Vždyť tak kazí druhým vánoční pohodu. Po dvou hodinách trápení přišlo na svět zdravé dítě. Petrova máma reagovala na radostný telefonát z porodnice podrážděně: „No to nám tak ještě scházelo. Co tomu řeknou příbuzní a sousedi?“ Ani se nezeptala, jestli při porodu nenastaly nějaké komplikace. Starost o to, jak bude před lidmi vypadat, zcela zahltila její myšlení. A tak hned rozeslala sms po celém příbuzenstvu, že si Petrovi a Janě sice narodilo dítě, ale že za nimi do porodnice nemají chodit. „Čím méně povyku kolem toho bude, tím líp.“
A tak jediný, kdo Janu v těch svátečních dnech v porodnici navštěvoval, byl Petr. Vlastně bych málem zapomněl – jediný, kdo ještě Janu potěšil, byla jedna romská uklízečka, která na porodním oddělení pracovala. Všimla si Jany, všimla si, že za ní vlastně nikdo nechodí. A tak Janě donesla pár kousků vlastního domácího cukroví. Smutek i touha někoho potěšit totiž nerozlišují mezi tím, jakou barvu pleti člověk má a co dělá. Petrovi a Janě bylo trochu úzko, ale radost z narození zdravého dítěte byla naštěstí silnější než odmítnutí a opovržení ze strany nejbližších. Měli další příležitost pochopit, že všechno, co se v životě člověku stane, s sebou nese příležitost k růstu a k další cestě. Všechno to smutné ty dva – vlastně ty tři – zocelilo a posílilo.
Takto by možná vypadal vánoční příběh přeložený do dnešního jazyka. On ve skutečnosti v podobném duchu je napsán i evangelní text, jen my v něm díky romantické a idylické vánoční atmosféře čteme jen to, co číst chceme. Až zase během Vánoc upadneme do pohádkové idylky betléma zahaleného sněhem, kde to všechno voní, zkusme si otevřít Bibli a vnímat v příběhu o Ježíšově narození to, co tam skutečně je, a dát stranou to, co je dílem jakési tradice. Jinak nám hrozí, že se nám z biblického příběhu stane pohádka: Žili, byli jednou dva chudí lidé – Josef a Maria, a těm se mělo narodit děťátko. Kvůli sčítání lidu museli před jeho narozením putovat daleko, až do městečka Betléma. Jenže tam se pro ně nikde nenašlo místo, jen ve stáji pro dobytek. A v té stáji se narodil malý Ježíšek. Možná, že takovýto pohádkový příběh vyprávíte o Vánocích dětem. U dětí je to v pořádku. Dokud nevyrostou, budou i tento příběh chápat tak trochu jako pohádku. Problémem ale je, když příběh o Ježíšově narození vnímáme jako pohádku, i když jsme dospělí. Ten příběh totiž není pohádka. Ten příběh má v sobě hluboké poselství. Zkusme se v takovém světle podívat na něj podívat. Příběh začíná tím, že Maria, Josefova manželka, poznává, že je těhotná a Josef ví, že to není s ním. Je až nepochopitelné, že Bůh se svým příchodem na svět nebojí vstoupit do tak citlivé oblasti manželského života. Josef by měl podle Mojžíšova zákona takovou ženu vydat k ukamenování. Ale protože to byl muž velkorysý, zachová se decentně – chce se s Marií tajně rozejít a takzvaně jí dát šanci. A tu dostává Josef vnuknutí, aby Marii neopouštěl, protože se zde děje něco, co lidským rozumem není uchopitelné. Kolik jen otazníků muselo mezi Marií a Josefem viset? Kolik pochybností je asi napadlo vůči sobě navzájem? A kolik pochybností je napadlo vůči Bohu? Opravdu je toto Boží úmysl? Moc zbožně ta situace přece nevypadá. Příběh o Ježíšově narození je příběh o pochybnostech a otaznících. Zároveň je to příběh o důvěře a naději. Není to pohádka, nejedná se o scénář pro sladký hollywoodský film s happyendem. Jedná se o příběh, který je našim životům velmi blízký. Vždyť koho z nás občas nenapadne pochybnost? Kdo z nás si občas v životě nepoloží otázku, jestli to, co se v jeho životě děje, je skutečně v Božím plánu?
Ten vánoční příběh je nám hodně blízký. Záleží však na nás, jestli ho budeme vnímat jen jako krásnou pohádku, anebo jako příběh, který je i o nás. O tom, že i když je Bůh s námi, tak v životě prožíváme pochybnosti a napětí. Přeji nám odvahu umět evangelní příběhy o Ježíšově narození číst pravdivě a bez onoho pohádkového nánosu. Přeji nám, abychom je vnímali ne jako sladkou idylku, ale jako povzbuzení pro naše každodenní zápasy.
Amen