Liturgické texty: 1. čtení: Sir 15, 16-21
2. čtení: 1 Kor 2, 6-10
Evangelium: Mt 5, 17-37
Dnes jsme v evangeliu četli velmi známý text Ježíšovi horské řeči, která je svým způsobem velmi krásná, ale zároveň i velmi obtížná. Abychom horskou řeč dobře pochopili, zastavme se nejprve na chvíli u prvního čtení. Toto čtení začíná slovy: „chceš-li, můžeš plnit přikázání.“ Tedy Bůh dopředu počítá s naší svobodou a respektuje ji. Zde, pokud dovolíte, chci se zastavit u jednoho problému. Dnes slovo svoboda si mnoho lidí vykládá špatně a to tak, že tvrdí: „svoboda je to, že si mohu dělat, co chci.“ Dělat si co chci, už starověcí mudrcové nenazývali svobodou, nýbrž svévolí. Člověk je od své přirozeností bytostí velmi limitovanou, a to např. fyzikálními zákony. Např. můžeme se svévolně rozhodnout vyskočit s dvacátého patra, protože si budeme myslet, že se naučíme létat, ale následky tohoto rozhodnutí nás budou provázet po zbytek našeho života, pokud tento čin přežijeme.
Vím, že můj příměr zní poměrně úsměvně, ale ono to stejně platí i s Božími přikázáními, protože pokud je porušujeme, v konečném důsledku vždy potrestáme sami sebe. Možná si někdo říká: „to není pravda.“ Vždyť např. když nepůjdu v neděli do kostela, ušetřím více než hodinu času. Nebo když se nebudu věnovat modlitbě, zbyde mně prostor na něco jiného. Anebo když se ke mně ostatní chovají křivě, proč já bych jim to neměl s velkou noblesou oplácet. Vždyť se přece říká: „jak se do lesa volá, tak se z něho má i ozývat.“
Bratři a sestry takto uvažovat je veliký omyl, který nás občas provází. Vždyť proč se máme např. modlit, kvůli Bohu? Vůbec ne! Kvůli sobě. Skrze modlitbu já pozvedám svou duši k Bohu a zaměřuji se právě na to, co je pro mě důležité. Občas i slýchávám: „Víte, já se nemohu modlit za toho a toho, protože mně ublížil,“ ale i to je velký omyl. Já se mám modlit i za své nepřátelé a to tak jak starozákonní žalmista nebo prorok Jeremiáš, nebo Job, kteří si neberou vůbec žádné servítky a stěžují si Bohu na své protivníky, kteří je sužují, ale i to je modlitba, protože jak na začátku, tak na konci říkají: „Pane, toto všechno Ti předkládám a ty to proměň a tím on sám proměňuje i svoje vlastní srdce.“
Dnes se však především máme věnovat novému pohledu na tři přikázání s Desatera, kdy Ježíš dopředu říká, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit, tedy mu dát takový rozměr, který mu po právu náleží a nás samotné zve na spolupráci na svém díle.
Nejdřív se věnuje pátému přikázání Desatera, nezabiješ: a zde doslova říká: „než přistoupíš ke stolu Páně, smiř se se svým bližním, který má něco proti tobě.“ A zde Ježíš neříká: „smiř se s ním, když ses provinil, ale smiř se vždy.“ To zní velmi těžce a skoro až nemožně, ale jde to. Stačí si připomenout, co jsem řekl před chvílí. Někdy se skutečně můžeme snažit, jak chceme, aby náš vztah s druhými byl lepší a lepší a ono to moc nejde a čím více se o to snažíme, tak tím je to stále horší. Tento náš problém a naše vnitřní zranění však vždy můžeme odevzdat Bohu a to i jadrnými slovy jako starozákonní žalmista, Jeremiáš, nebo Job. Je však zapotřebí neustále žádat Pána, aby naše vztahy proměnil. Jeden z mých duchovních vůdců o. Marcel Javora, kterého dobře znáte, mně řekl: „Víš, já ještě, když jsem byl v semináři, tak jsem měl velký problém s jedním mým spolubratrem a téměř vždy naše setkání končilo konfliktem. Tehdy jsem hodně uvažoval nad tímto úryvkem z Horské řeči a můj duchovní vůdce my poradil, abych vždy když tohoto člověka uvidím, hodil za něj nějakou střelnou modlitbu. Problém trval dalšího půl roku, až najednou z ničeho nic sám od sebe přestal. Víte, my občas čekáme, že výsledky naší snahy musí přijít hned, ale Bůh vždy volí ten správný čas a dobu, kdy to přinese největší užitek.
Podobně je to i se šestým přikázáním. Pohlavní pud je velmi silná součást lidského těla, díky kterému lidé dokáží navazovat trvalé partnerské svazky. Jelikož je tento pud velice silný, my sami se můžeme stát i jeho otroky, když jej nebudeme správně usměrňovat a korigovat. Je to s ním podobné jako s ohněm: „dobrý sluha, ale špatný Pán.“
Dále Ježíš říká: „vaše řeč ať je ano, ano – ne, ne co je nad to je ze zlého.“ Neboli buďte přímí, vyhýbejte se zbytečným kompromisům a polopravdám, má to často tragické následky. Víte, ten kdo si často hledá cestičku klikatou a chce se zalíbit úplně všem, tak u toho se sice může zdát, že má často úspěch a je u všech velmi oblíbený, ale je to cesta, která vede člověka ke zhoubě. Pokud člověk totiž po většinu svého života pouze kličkoval, horko těžko najednou v rozhodujících okamžicích svého života bude činit správné i když těžké rozhodnutí, když nastane ta pravá chvíle. A v konečném důsledku na to nejvíce doplatí on sám.
Nakonec dnešní promluvy bych se chtěl věnovat ještě jednomu tématu s dnešního evangelia, a to textu: „Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji, svádí-li tě tvé oko, vyloupni jej, neboť je lépe, aby jeden tvůj orgán přišel nazmar, než aby tvé celé tělo přišlo do pekla.“ Asi už jste slyšeli, že mnoho lidí tuto větu bere za nadsázku i já jsem se tak učil v morální teologii, ale osobně si myslím, že tomu tak není. Ono je to totiž přirovnání, jak se má člověk chovat k hříchu. S Písma asi všichni dobře víme, že Ježíš miloval hříšníka, ale nenáviděl hřích. A jak se tedy ke slovům o sekání ruky a vyloupnutí oka máme stavět?
Lékem proti hříchu je svátost smíření. Nemáme se tedy zbavovat svých orgánů, které jsou dobré, protože jsme je všechny dostaly od Boha a činí nás jeho obrazem, ale radikálně máme zakročit proti své vlastní hříšnosti, protože i malé hříchy poškozují především nás samotné a mají dopady i na naše okolí. Na to bychom měli vždy pamatovat.
Co by si měl z dnešních liturgických textů asi odnést každý z nás? Boží zákon zde není proto, aby nás omezoval, ale abychom dobře mohly naplnit svoji lidskou svobodu, a skrze zachovávání Božího zákona rostli ve vztahu k Bohu a bližním.
Amen