Liturgické texty: 1. čtení: Gn 12, 1-4a
2. čtení:  2 Tim 1, 8b-10
Evangelium: Mt 17, 1-9
Milí farníci,
dnešní liturgické texty, především první a druhé čtení nám hovoří o odvaze jít za Kristem. V prvním čtení jsme slyšeli o vyjití Abrama do zaslíbené země, a to i přesto, že Abram byl již velmi starý muž, ale na Boží příkaz se nebál žádných obtíží. V podobném duchu hovoří i dnešní druhé čtení, kde je vyzíván každý z nás ke svědectví o Kristu. Jak o Kristu máme správně svědčit? Povím Vám jeden příběh. Zdeněk už když byl malý, poznal Pána Ježíše jako svého Spasitele. Měl ho rád a chtěl se mu líbit. Protože jeho rodiče bydleli v malé vesnici, kde nebyla vhodná škola, musel jejich syn, když povyrostl přesídlit do většího města. Tam byla škola a také internát, ve kterém bydlelo 40 žáků.
Zdeněk byl zvyklí si večer před spaním přečíst kousek s Bible a pomodlit se a měl v úmyslu v tom věrně pokračovat i v novém prostředí. Když ale večer ostatní chlapci, s nimiž bydlel na pokoji, se vytahovali s všelijakými vtipy a dováděli, a pak co možná nejrychleji skočili do postele, neměl odvahu před nimi číst s písma a pomodlit se. Přece tu nemohu před těmi cizími kluky pokleknout, říkal si. Nejprve je musím trochu lépe poznat. A tak to udělal jako ostatní a šel spát bez modlitby. Svědomí, které mu činilo výčitky, se snažil uklidnit slovy: Mohu se přece stejně pomodlit v posteli a zítra ráno si trochu přivstanu a přečtu si něco s Písma. Ale sotvaže byl v posteli, hned tvrdě usnul, a když se ráno probudil, byli už druzí kluci skoro oblečeni. Tak se Zdeňkovi dobré přecevzetí rozplynulo vniveč a on odešel s pokoje opět bez čtení s Písma a bez modlitby. Celý den ho to trápilo. Usmyslel si, že dnes večer se nebude starat o to, co si druzí o něm myslí. Když pak byl večer, znovu však nenalezl odvahu k modlitbě a četbě. A tak se to opakovalo den co den. Byl stále nešťastnější, ale k četbě a modlitbě nenašel odvahu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že přece není horší, než jeho kamarádi. Ale ani to ho nepotěšilo. Ve svém chování na tom nebyl hůře než ostatní, přesto však měl větší vinu než oni, protože měl něco, co ti druzí neměli, a ve svém nitru dobře věděl, že zanedbává jednu důležitou věc.
Jinak se mu ale vedlo dobře. Byl oblíbený jak u svých kamarádů, tak u učitelů. Byl to čilí, čestný chlapec otevřené povahy. Jednoho dne, když hoši měli volno, jim bylo povoleno udělat si celodenní výlet do lesa. Sbírali houby a jahody a nakonec se chlapci usadili pod vysoké stromy. Já bych tu v noci nechtěl být, řekl jeden z hochů. Tady pod stromy musí být hrozná tma. Ty jsi tedy zbabělec, namítl Zdeněk. Já bych si s toho vůbec nic nedělal. Cožpak tu je něco, čeho bychom se měli bát?
Někdy se stává, že člověka napadají myšlenky, které mají zvláštní, nečekanou spojitost. Ačkoli Zdeněk při odpovědi na to ani trochu nemyslil, že potřebuje Boží ochranu, ať je kdekoli a v jakékoliv situaci, napadla jej odpověď s žalmu: Byť by se mi dostalo jít i přes údolí smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty jsi se mnou.
Jenže účinek byl jiný, než býval dříve, když se v jiných okamžicích přece jen bál. Zdálo se mu, jakoby Bůh s ním už nemohl být, když tak hrubým způsobem zanedbává Jeho Slovo. Ano, cožpak i Zdeněk není zbabělí, když se stydí za Toho, kterému vlastně za všechno vděčí? Tu ho zasáhla slova jeho kamarádů. To je pravda, Zdeněk se opravdu ničeho nebojí, řekl jeden z nich. A přece ne. Já vím, před čím má strach, namítl jiný z nich. Co? Že má strach? Ozvalo se ze všech stran. Čeho by se Zdeněk bál? Ten, jehož se to týkalo, se rozčílil a měřil si žalobce očima, v nichž se leskl hněv. Já vám to mohu říci, odpověděl tento naprosto klidně a Zdeněk to nemůže popřít. Bojí se, abyste se mu neposmívali. A s tím se ten mluvčí utkvěle zadíval na Zdeňka. Než Zdeněk přišel do internátu, pokračoval, správce nám přece řekl, že sem dostaneme jednoho pobožného, který nikdy nevynechá číst si v Bibli a modlit se. Já jsem ho schválně hned první den pozoroval, ale ani jednou jsem jej neviděl číst si, nebo modlit se, třebaže spíme v jednom pokoji. Z jakého jiného důvodu by to nedělal?
To je pravda potvrzovali jiní, to je důkaz, že se opravdu bojí, ačkoli jsem si jist, že by se mu nikdo z nás nesmál. Ubohý Zdeněk! Seděl tu bez hlesu jako přimražen. Ještě nikdy se necítil tolik pokořen jako nyní, když ho obviňovali právě ti, kteří ho před chvíli ještě obdivovali! Jejich slova mu připadala tím těžší, že cítil, jak si je zaslouží. Aniž co řekl, zdvihl se a šel pryč.
Ve škole našel dopis od maminky, kde mu mimo jiné psala: Doufám, že tam nezapomínáš číst si Boží slovo a modlit se, jak jsi to byl zvyklí dělat doma. Nepřestávám prosit Boha, aby tě chránil před strachem z lidí, kteří člověku kladou léčku, jak je to psáno v knize Přísloví. Varuj se budit u kamarádů dojem, jakoby ses styděl za to, že jsi dítětem Božím. Možná, že se Ti budou posmívat, ale věř mi, že přesto si tě budou vážit. Naproti tebou však pohrdnou, necháš-li se jimi svádět ke zlu.
Zdeněk musel tento dopis číst znovu a znovu a přitom mu tekly po tvářích slzy. Ach maminko, kdybys jen věděla, jak jsem se choval, zašeptal. Potom však poklekl a s pláčem vyznával Bohu, že mu byl nevěrný a prosil Ho o sílu, aby to dělal úplně jinak než dosud.
Od toho dne si každý u Zdeňka mohl všimnout změny. Každý den začínal a končil den četbou Písma a modlitbou. Bůh jeho modlitby vyslyšel a pomohl mu v nich vytrvat. Někteří kamarádi se od něho kvůli tomu odvrátili, ale jiní zase a mezi nimi i ten co jej obvinil, k němu ještě více přimknuli a následovali jeho příkladu. Neboť, kdokoliv se za mě stydí, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce.
Amen