Liturgické texty: 1. čtení: Sk 10,34a.37-43
2. čtení: Kol 3, 1-4
Evangelium: Jan 20, 1-9
Jedna holčička, která měla 6 let, tak měla velmi vážnou nemoc očí a lékaři říkali, že se ten její zrak bude stále zhoršovat, až nakonec definitivně oslepne.  A v této době, kdy měla těch 6 let, tak měla asi osm dioptrií. A jednou ten táta, takto přijde domů a ta malá Maruška si tam listuje v nějakém časopise a táta říká mezi tím jak jí oběd, „Maru vezmi si brýle, ať si nezkazíš oči“ a ona mu říká, „ale tatínku já vidím.“ A tatínek nezvedá oči od polévky a říká, „ale já vím, že vidíš, ale přesto si vezmi ty brýle, ať se ti ty oči ještě více nezkazí.“ „Ne tati, já opravdu vidím,“ říká ta Maruška. A táta položí lžíci a říká: „Ty Maruško, co to jako povídáš?“ A Maruška říká: „vždyť tati, ty jsi nám to pořád říkal, že Pán Ježíš uzdravoval, chromé, nemocné a slepé, a že by to opět mohl udělat a já jsem si říkala, že když ta paní doktorka mě to nemůže vyléčit, tak jsem poprosila Pána Ježíše, aby mě uzdravil.“ A teď ten táta s tou celou svojí vírou byl konfrontován tváří tvář tomu dítěti, jestli skutečně věřil, nebo nevěřil. Tolikrát svým dětem mluvil o tom, že Bůh dovede uzdravit, tolikrát mluvil v práci s chlapy, co pro něho Bůh znamená a proč vlastně věří a co je to křesťanství a co křesťanství není. A obhajoval křesťanství i samého Boha. A pak přijde tváří tvář svému uzdravenému dítěti a zjistí, že pro samou radost vlastně nemůže uvěřit, že Bůh by toho byl schopen? Ano, to jsme my. Prosíme Boha a pomoc, a když Bůh pomůže, tak se divíme, že Bůh pomohl. To je to celé naše křesťanství a naše známost Boha. My Boha známe. Největší legrace toho pána byla, když maminka tu Marušku dovedla k lékařce na kontrolu a tam ta Maruška si zakrývá jedno a druhé oko a čte na té tabuli a paní doktorka se dívá do papírů, jestli se nepřehlédla a potom se ptá, jestli je to skutečně ta holčička, co sem chodila. Jestli to není jiné dítě a pak té mamince říká, „ale paní to není možné, vždyť tady má napsáno, že při poslední návštěvě je situace nezlepšená, ale právě naopak a to děvče mě tady čte.“ A ta maminka říká: „víte, paní doktorko, my jsme věřící“ a paní doktorka říká: „ale to mě nezajímá, že vy jste věřící, to s tím nemá, co dělat, ale řekněte mě, proč to dítě tady čte a předtím nečetlo.“ A maminka říká: „ale v tom to právě je, že my jsme věřící. Ona totiž ta naše Maruška poprosila Pána Ježíše, aby ji uzdravil a On jí vrátil zrak.“ A málem křísili paní doktorku, protože lékařská věda s mocí Ježíše Krista příliš nepočítá. A potom se tam seběhli doktoři a sestry, dívali se na ni a dívali se do papírů, nechtěli věřit a nakonec to dopadlo, že paní doktorka poprosila maminku, aby alespoň rok mohli falšovat papíry a psát tam, jak se zdravotní stav té holčičky postupně zlepšoval, protože prý tam nemůže napsat, že ji Pán Ježíš uzdravil naráz. A my zůstáváme stát tajemství vzkříšení a říkáme si, nejsme na tom, tak nějak podobně. Kdyby Bůh zasáhl podobně do našeho života, nezůstali bychom stejně zděšeni a stejně nevěřící. A Ježíš ani po vzkříšení apoštolům nevyčítá a říká, vždyť to je přece smysl mých slov, že se musí naplnit, co je o mě psáno v Mojžíšově zákoně, prorocích i v žalmech. A tehdy jim otevřel mysl, aby porozuměli Písmu. 3 roky jim vykládal a po svém zmrtvýchvstání musí začít, ale úplně znovu. Znovu od Mojžíše, přes proroky, žalmy a všechno jim to znovu vykládat. A učedníci teprve tváří tvář tomuto Božímu slovu a své vlastní zkušenosti začínají věřit. To je totiž velikost Božího slova, že Bible mluví o nás a pro nás. A že my, když něco zažijeme a pak to slyšíme, že je to tam napsáno, tak teprve začínáme věřit, že Bůh to pro nás všechno připravil. Do té doby jsme slyšeli a nic nám to neříkalo. Stovky kázání, znovu a znovu jsme otvírali Bibli a nám to nic neříkalo, ale teprve tehdy, kdy jsme zažili Boha ve svém životě, tak zjistíme, no jo vždyť tehdy jsem to četl a ona je to pravda. A začínáme konečně chápat, co to je uvěřit Ježíši Kristu. Tak známe Boha, nebo neznáme? Možná po těch letošních velikonocích nebudeme lacině říkat, jo to já znám. Nic nového, jo to já již všechno znám. Boha nelze nikdy poznat takovým způsobem, abychom mohli mávnout rukou a říci, jo to já již znám, protože Bůh je stále jiný a blaze člověku, který se nechává dnes a denně Bohem obdarovávat, který pozná, že Bůh je jiný, než jsme si mysleli, který připustí, že Bůh má stále čím nás překvapit a obohatit.
Amen