Liturgické texty: 1. čtení: Sk 2, 42-47
2. čtení: 1 Pt 1, 3-9
Evangelium: Jan 20, 19-31
Vzpomínáte paní, jaké to bylo dřív, tenkrát plný kostel lidí a na Boží Tělo vyzdobené, plné břízek. No a co teprve ty průvody a to procesí a poutě a družičky, tolik družiček tady vstávalo. No jo, to už dneska není, to kde pak, ta dnešní doba, to už vůbec. A tak vzpomínáme, naříkáme, někdy i nadáváme a někdy se rovněž strachujeme. Strachujeme se, jak to půjde dál, když je v tom kostele stále méně lidí a když už se nechodí procesím. Jsme jako učedníci, kteří ze strachu před židy seděli za zavřenými dveřmi a možná také vzpomínali. Vzpomínali na to, jak to bylo krásné, když chodili s Pánem v Galilei. On uzdravoval nemocné, rozmnožoval chléb, oni mu byli blízko, poslouchali jeho kázání, ale teď kdepak. Oni ho ukřižovali, co bude dál, teď už to není, jak to bylo. A jak tak mezi sebou povídali a jak se strachovali, stanul Pán mezi nimi a řekl: „pokoj Vám.“ Ani jim neřekl, jen se dál strachujte, ani jim neřekl, jen vzpomínejte. Nesedl si ke stolu a neřekl: „jo kamarádi, to jak bylo, to už nebude.“ Jako mě poslal Otec, tak já posílám Vás, přijměte Ducha svatého. Náš Bůh není Bůh vzpomínek, nostalgií, pláče a strachu. Náš Bůh je stále činný a stále nový. Pro Boha neexistuje něco ztraceného. To jen my jste z toho udělali něco, co jsme opustili. A není jistě jen náhodou, že první dar Ducha svatého je odpuštění, protože to je i naše vina, že dnes již ten kostel není plný. Ale o to nejde, jde o to, abychom nezůstali stát, abychom se nedívali zpátky, ale dívali se dopředu. Dnešní první čtení ze Skutků apoštolů nám ukazuje, co Duch svatý udělal s těmi ustrašenými a bázlivými chlapy z jeho jedenácti učedníky. Ti, kteří se báli vystrčit nos, tak vycházejí ven, aby v síle Ducha svatého zvěstovali evangelium. Bojácní a ustrašení jsou tak změněni, že ostatní lidé říkají: „copak to nejsou ti Galilejci?“ Co udělá s člověkem, když přijme Duchy svatého. Byli naplněni Duchem svatým a to právě jde, protože čím si plný, tak to tvůj život mění. A já se bojím, že jsme často plni něčeho jiného, než Ducha svatého, že jsme plni sami sebe. Myslíme na sebe, strachujeme se o sebe a pak ze svého života děláme karikaturu. Karikaturu své pýchy, ješitnosti a samolibosti, místo, abychom ve svém srdci objevili Boží obraz a obnažili ho, abychom sami ze sebe udělali Ježíše Krista v našem těle. Ne, protože my jsme rádi sami sebou, dokonce říkáme: „to já kdybych se změnil, tak to už nejsem já.“ Tak jsme si oblíbili tu svoji karikaturu, to co jsme ze svého života udělali sami. Jsme plni sami sebe a pak se divíme, že Duch svatý nás nemůže změnit. Jsme plni vzpomínek, jen si řekněme, na co myslíme, když se sejdeme, jo, jak to tam bylo. A tak se z nás stávají staromilci, kteří se pořád dívají jenom zpátky. Jsme plni obav a tak se nám do čela vrývají vrásky, takže jsme ustaraní. Ano čeho jsme plni a naplněni, tak takový je náš život. A já jsem zvědav, kdy prolomíme tu hráz a necháme se naplnit Duchem Božím, protože to bude okamžik, kdy se bude měnit náš život. Dar ducha svatého nelze přijmout, když máš srdce naplněné něčím jiným a my se musíme vyprázdnit, abychom mohli přijmout dar Ducha.  Do jaké míry se vyprázdníme a budeme toužit po Bohu, tak do takové míry může přijít Bůh k nám a změnit nás. Pochopme, že bez Boha nedokážeme vůbec nic. A zapomeň na svoje já, ale otevři se Duchu božímu, který i z tebe může udělat pravého služebníka Božího.
Amen