Liturgické texty: 1. čtení: Sk 2,14. 22-28
2. čtení: 1 Pt 1, 17-21
Evangelium: Lk 24, 13-35
14 letá dívka zvonila u dveří fary a pan farář jí otevřel, a když se zeptal, co si přeje, tak se dozvěděl, že chce být vyškrtnuta s církve. Člověk neví, jestli se má smát, protože ten mladý člověk ještě nemůže vědět, co je církev a co je život v církvi, anebo jestli má plakat, že před 14 lety zde stáli rodiče, kteří slíbili, že svoji víru svým dětem předají. Není to častý případ, že by chtěl někdo vystoupit s církve, ale daleko častější případ je, že lidé s církve odcházejí, aniž se o tom ví, aniž prosí o nějaké vyškrtnutí, anebo církev opouštějí, aniž o tom vědí, protože odchod s církve se neděje žádným papírem. Do církve se nevstupuje jako do svazu holubářů, aby se z ní dalo takto odejít, ale církev opouští každý, kdo zrazuje víru ve svém srdci, kdo se rozhoduje pro hřích a kdo opouští společenství věřících. Společenství, kde se zvěstuje Ježíš zmrtvýchvstalý, kde lidé jeden druhému pomáhají na cestě k Bohu.
Dva z Ježíšových učedníků se toho dne ubírali z Jeruzaléma do Emauz. Jeruzalém je pro nás obraz církve a oni skutečně opouštěli společenství, opouštěli to společenství, kde ještě dnes ráno slyšeli o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ženy nalezli prázdný hrob a slyšeli svědectví andělů, ale to těmto učedníkům nestačilo, aby mezi nimi zůstali, protože jejich zklamání bylo větší a oni měli svoje představy o tom, co se mělo stát a najednou se vytrácí jejich víra a jim nezbývá, než odejít. Kolikrát v životě jsme se ocitli na tom odchodu s církve. A než jsme stačili učinit prvních pár kroků, jako první, který se k nám přidal, je Pán. Dnes samozřejmě děkujeme především za ty, skrze které se připojil k naší cestě, aby nám odhalil naší vinu. V té chvíli to však člověk vůbec neviděl. Domnívali se, že jednali správně a Pán se k nim připojil. Nedělal to, jak to děláme my a když vidíme, že je někdo skutečně na cestě k odpadu, tak mu to začneme vyčítat. A když je to někdo, za koho máme zodpovědnost, tak mu za to dokonce nadáváme, anebo mu řekneme, tak si běž. Ale Pán beze slova se k nim přidal a nejprve naslouchal, co si říkají: „o čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Dokonce začal hovor s nimi. Ano, to On tak s námi dělá. Vstupuje na úroveň, na které jsme schopni komunikovat a vyslechne nás a až teprve později nás pozvedá na cestě zpět. Jde s nimi celou tu dlouhou cestu, která měří 28 km a trpělivě jim naslouchá a ptá se. Na otázku, proč touto cestou jdou, mu ti učedníci odpovídají: „ty jsi snad jediný, kdo byl v Jeruzalémě a nevíš, co se stalo?“ A mohl bych se zeptat podobně, ty jsi v kostele a nevíš, o co tady jde? Zdánlivě prostá otázka, která v sobě skrývá mnohé, protože Ježíš jako jediný skutečně věděl, o co jde a ti učedníci ne a možná my si skutečně také myslíme, že víme, ale otázka je, jaké je to s tou naší vírou. A teprve tehdy, kdy se ti učedníci svěří se svými obavami, se svojí naivní vírou, tak Ježíš konečně může vstoupit do jejich srdce. Ach Pane, jak jsme často zatvrzelý a jak musíš stále začít znovu a znovu, abys ty naše srdce rozmíchal. A stejně to bylo i s těmi učedníky, kdy Ježíš musí začínat znovu a znovu. Znovu od Mojžíšova zákon, proroků a žalmů k těm textům, které se týkají jeho samotného, tedy textů, které se mají týkat mého života. A až teprve tehdy tito učedníci začínají být Ježíšovi otevření. A pak Pán dělá ještě jednu zdánlivě nelogickou věc, když se přiblížili k svému cíli, tak je chce opustit. Proč? Protože člověk se ve svém srdci pro Pána musí rozhodnout zcela svobodně. Co to pomůže, když dospělého člověka budu někam tlačit, něco mu říkat, ale on ve svém srdci řekne ne, tak budu muset respektovat jeho rozhodnutí, protože ani Pán to nedělá jinak. Trpělivě doprovází, vysvětluje, má rád, ale respektuje jeho svobodu, i když ta může vést až k jeho zatracení. A právě tehdy, kdy ti učedníci pozvou Mistra do svého domu, tak mohlo dojít k jejich proměnění. Neboli, oni jej poznávají při lámání chleba, kdy Pán vstupuje do jejich srdce, a nechávají se proměnit. A pak nelitují ani toho, že pozdě večer, kdy už jsou unaveni, tak se vydávají zpět na cestu, která je více než 28 km dlouhá, aby zvěstovali, že se setkali s živým Pánem.
Ach Pane, ty chceš rovněž každou mši svatou vstoupit i do našeho srdce a proměnit nás a my se tomu často tak bráníme a buď tě nepřijímáme, nebo tě přijímáme jen velmi povrchně a formálně. A tak Tě Pane, prosíme, probuď i v nás touhu přijmout Tě tak, jak tě nakonec přijali Emauzští učedníci.
Amen