Liturgické texty: 1. čtení: Jer 20, 10-13
2. čtení: Řím 5, 12-15
Evangelium: Mt 10, 26-33
Dnešní evangelium nám praví, že klíčem ke statečnosti je nebát se zemřít s Kristem! To je radikální a odvážné provolání hned na začátku, viďte. Ale Ježíš nás přece třikrát povzbuzuje: „Nebojte se!“ To potřebujeme slyšet. Jistě. Protože bát se, je přirozené. A my všichni víme, co to je, mít z něčeho strach. Nechceme se bát. Kdo by chtěl?
Když nám to říká Ježíš, pamatujme, že on je ten, který sám o strachu z lidí něco věděl. Sám byl lidmi posmíván – to nemá nikdo rád, zpochybňován, vyháněn, urážen. On nám to tedy neříká jako učitel, teoretik. Ježíš dobře věděl, co je to vyjít a mezi lidmi se pohybovat, mluvit, přiznávat se k nebeskému Otci na veřejnosti. A nakonec, on šel na smrt! On zemřel. Ale ta slova jsou slova živého Pána! On jediný může opravdu povzbuzovat „Nebojte se jich!“ Jste v péči nebeského Otce, který vzkřísil Syna a vás spolu s ním miluje a vyvede do světla pravého života.
Nyní je potřeba říci, k čemu nás, své svědky, Ježíš tak záměrně osměluje. To není pro nic za nic. Jen proto, abychom měli dobrý pocit, že jsme odvážní? On povzbuzuje ke statečnému vyznávání evangelia. To je smyslem jeho slov. Kvůli tomu tu jako církev, jako křesťané na zemi jsme, abychom veřejně hlásali to, co se stalo, když Bůh poslal Syna, jak jej svět nepřijal a zahubil jej. Bolestně, krvavě, krutě na kříži. A jak právě v té jeho záhubě se podivuhodně naplnilo, že Bůh se slituje nad hříšníky tohoto světa a sám jejich vinu odnese. A to platí!
Čeho se potom vlastně bojíme? Nad čím mají lidé moc? Nad naším tělem. Ano, říká Ježíš, mohou „zabít tělo, ale duši zabít nemohou.“ Co to znamená? To znamená, že lidé v určitých případech mohou poznamenat naše zdraví, naše nervy, naši psychickou rovnováhu tak, že nás to začne ničit a někdy i zničí. A právě o tom mluví, že se to může dít i Kristovým svědkům, kteří mezi lidmi svého Pána napodobují. Následují jej ve službě a v řeči nijak nezatajují, naopak vyslovují to, že v Kristu jediném je naděje života i smrti. Že ani dobré místo, ani peníze nemohou nahradit místo v nebeském království.
Pán ví o tom, že jste dělali mnoho a sloužili bez uznání a odměny, ba někdy v posměchu od lidí – třeba i od těch nejbližších v rodině. A že jste si stokrát v duchu říkali, „kdo tohle ocení?“ Vždyť o tom nikdo neví. Nikomu to ani nemohu povídat, že se mi vlastní děti pro mou víru posmívají. Nemohu se kolegům svěřit s tím, že mě šéf ponižuje právě proto, že ví o mém přesvědčení, že bych kvůli lepšímu platu neporušil manželskou věrnost, nebo nedal úplatek. A cokoli z toho jsem vysvětlil jako svou poslušnost Bohu, na kterém mi záleží víc než na lidech, bylo pokládáno za bláznovství. „Nebojte se jich!“ Říká Pán, který o vás dobře ví. Ví o všech křivdách beze svědků a zaručuje vám, že to, „co je nyní zahalené a skryté, bude jednou odhaleno a poznáno“. Před ním nezůstane skrytého nic. On to ocení, a proto také není jedno, co teď prožíváte. Není lhostejné, jestli prožijete svůj život povrchně a opatrně, abyste nikde se svou vírou nenarazili, a jméno Ježíš Kristus raději nikdy nevyslovíte, abyste se nepřivedli do nesnází. Anebo jestli se s vírou v něho netajíte, k jeho církvi se hlásíte a službou lásky to potvrzujete. K tomu, ke statečnému vyznávání víry – slovy i skutky – Ježíš povzbuzuje. Asi nejde jen o veřejné kázání, i když Ježíš říká: „hlásejte to ze střech“. Takovým veřejným nepřehlédnutelným svědectvím může být samotná existence církve v tomto světě. Stane-li se nepřehlédnutelnou pro svůj odlišný způsob života, jiné vztahy, pro odvahu bezbranně se vydávat do služby tam, kam nikdo nejde. Pokud se křesťané odvažují žít nezajištěně, vyvolává to nutně reakce okolí – pravda, právě povětšinou udivené až nepřátelské. Ale o tom právě Ježíš učedníkům řekl, že tomu tak bude. Vy se jich však nebojte! Co mohou? V nejhorším zahubit tělo, ale duši ne. Podívejte se na svého Pána: „on zlomil moc smrti a vyvedl na světlo život“, tak si to o něm zpívali pro povzbuzení první křesťané. „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Co ta slova znamenají? Ježíš nám tu připomíná, že to, oč jde, je zachovat si tvář, identitu, život, tedy duši před Bohem. Na tom nám má záležet. Bůh tady na zemi začíná předkolo posledního soudu právě v tomhle: Jestli dáme přednost jemu nebo dáme víc na lidi a jejich soudy. Jestli se nenecháme ze strachu připravit o svou duši. Jen jednoho je třeba se bát. Ježíš nás učí bát se na správném místě. Tedy ne lidí, ale Boha!
Jediné je na místě: bázeň před Bohem. To nám přece není neznámé. Protože On nám není neznámý. O něm vzápětí Ježíš říká, jak mu na nás záleží. Dvojím přirovnáním – Božím zájmem i o bezcenného vrabce a spočítanými vlasy na našich hlavách – nás ubezpečuje, že člověk, lidé jsou tím nejdražším, na čem Bohu záleží. Kvůli nám je Bůh ochoten sám sebe omezit, přivést k bolesti a ztrátě. Pro nebeského Otce máme cenu nezměrnou, jakkoli jsme bezvýznamní a na tomto světě maličcí a ztracení. Vůči takové Boží lásce k nám je na místě naše bázeň, ve smyslu úcty, citlivosti, a také připravenosti přiznat se k ní. Této bázni vůči Bohu nás naučil Ježíš. A bázeň před Bohem se projevuje především na tom, jak se hlásíme k jeho Synu, k Ježíši. On říká: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi, kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ Tak Tě dobrý Otče, prosíme, pomoz nám, abychom Tě vyznávali nejen svými ústy, ale celým svým srdcem.
Amen