Liturgické texty: 1. čtení: 1 Kr 19,9a. 11-13a
2. čtení: Řím 9, 1-5
Evangelium: Mt 14, 22-33
Dnes jsme četli, že poté co Ježíš nasytil velký zástup z pěti chlebů a dvou ryb, tak Pán učedníky nutí, aby jeli na druhý břeh jezera. A nemůžeme se divit, že se jim nechtělo, jednak potom, co prožili a také se zatahovala obloha a blížila se bouře. V Písmu je totiž psáno, že Ježíš doslova přinutil učedníky nastoupit do loďky a pak se šel modlit na místo, kde byl sám. A my to tak někdy máme, že nám dá Pán něco zakusit a pak máme zase pocit, jako bychom na tu dřinu zase byli sami. A to je tajemství našeho života, že Bůh je stále s námi, ale my to tak často nevnímáme. A jsou chvíle, kdy bychom se možná i vsadili, že tady je Ježíš a tady působí a pak bychom možná na sto procent řekli, že tady jsem sám. Na mě zapomněl, nechal mě samotného a to je dřina. A ono to tak v životě prostě musí být, protože kdyby Pán těm učedníkům dopřával jenom tu radost z toho, jak on všechny věci dělá a oni jsou u toho, tak by chlapci nevyrostli. A každý z nás je povolán, aby rostl ve víře, aby se stával dospělí ve víře i v těch situacích, které nebudou jednoduché a ve kterých budu třeba i fyzicky sám. Nebudu mít kolem sebe ty, se kterými si rozumím, ale to neznamená, že s tebou není On.
A jak tak veslovali a cítili se zranitelní, tak najednou Pán si to kráčí kolem nich po tom jezeře, až se vyděsí. A teď tam vystupuje postava Petra, Pane, jsi-li to ty, tak řekni, ať k tobě přijdu po vodě. A musíme si říci, že to je velká odvaha, protože on v té bouři se neuzavírá do sebe, ale důvěřuje svému Pánu. A pak je v evangeliu taková zvláštní věc, protože on, když se na Pána díval, tak šel po hladině toho jezera, ale pak se podíval na ty vlny a tu bouři a začal tonout. Když se totiž člověk dívá na Boží tvář, tak potom jde s důvěrou, ale často se stává, že různými starostmi, které se v našem životě dějí, se právě od Boha odvracíme a pak začínáme tonout. A Ježíš nás stále zve, abychom se dívali na něj s vědomím, jak On nás stále miluje, protože to nám dává vnitřní sílu a učí nás odpovídat na jeho lásku. A ten Petr dokud se díval na toho Ježíše, tak šel. A pro nás je to taková výzva, abychom až půjdeme z kostela domů, v duchu se nepřestávali dívat na něj. A On vám bude dávat sílu překonávat překážky. A pak je tam takový detail, ten Petr to prostě nezvládl. Já nechci strašit, ale může se stát, že i nám se opět něco nepodaří. A pak je důležité, co se stalo s tím Petrem, on když se přestal na Ježíše dívat a začal tonout, tak z hloubi jeho srdce vyšel výkřik, Pane, zachraň mne. A to je naše kotva, abychom průšvihy života nechtěli řešit jen sami. A když se něco nepodaří, abych začal volat: Ježíši smiluj se nade mnou, zachraň mne, pomoz mi. A Ježíš v té chvíli stál u něj a už jej tahal nahoru, protože v tom okamžiku, kdy poprosíš za odpuštění, tak v tom okamžiku ti Pán odpouští. Ve chvíli kdy poprosíš o pomoc, už ti pomáhá, protože On je na to připravený, On se svým milosrdenstvím je stále na dosah. To my se musíme naučit volat a to je pro nás obrovská naděje. Nejen, že můžeme žít s ním v tom pohledu lásky, ale že když se nám to nepovede, že to má pořád řešení. A najednou ta loď byla u břehu, žádná bouře a všichni byli plni úžasu z toho jak krásný a veliký je Bůh a klaněli se mu. Klanění to je něco jako chvála, to je radost z Boha a to je vlastně nejkrásnější, co s víry máme. Že na prvním místě není to, co dokáži, nebo nedokáži, ale že na prvním místě je, co dokáže On v mém životě. A tak bych vám rád přál, abychom se učili žít ve víře jako Petr, chodit po hladině v upřenosti na Ježíšovi oči, kterými nás tolik miluje. Abychom se ve chvíli průšvihů a zkoušek učili volat, zachraň mne. A abychom měli hodně těch chvil, kdy s ním budeme šťastni, protože to nám dá sílu i pro ty každodenní chvíle ve kterých Pán chce, abychom vyrostli a osvědčili svoji víru.
Amen