Liturgické texty: 1. čtení: Iz 56, 1.6-7
2. čtení: Řím 11, 13-15. 29-32
Evangelium: Mt 15, 21-28
Dnešní evangelium se tak nějak vymyká všemu, co známe o Ježíšovi. O Ježíšovi, který pomáhá, který vede, který má starost o každého z nás, tak najednou ten samý Ježíš mlčí. A nemlčí k nějaké bezvýznamné záležitosti, protože každý rodič mě potvrdí, že když jde o jeho dítě, tak by udělat téměř vše. A zde naše víra naráží na své hranice, protože co je pro nás důležitějšího, než právě naši blízcí a Bůh mlčí. Mlčí ve chvíli, kdy podle nás by měl jednat, kdy by se měl angažovat se svojí mocí, protože to je přece důvod, proč věříme.
Jistě samozřejmě proto, abychom si zajistili život věčný, ale zároveň, aby se nám dobře vedlo na zemi. Jenže právě to může být kámen úrazu, protože Boží plán s námi může být prostě jiný. Že přesto, že prosíme o dobrou věc, vždyť kdo by nechtěl zachránit někoho, na kom mu záleží, tak v Božím plánu to může být zcela jinak.
A člověk si zoufá a kope kolem sebe, protože Bůh to tak přece nemůže dopustit. A dokonce i Božím služebníkům je to nepříjemné, stejně jak to bylo nepříjemné těm apoštolům, když ta žena za nimi křičela a vehementně se dožadovala Boží pomoci. A co na to Ježíš? Zdánlivě ji zcela odmítá a to dost drsným způsobem, není správné vzít chleba dětem a hodit je psům. A můžeme se ptát proč? Proč někdy Bůh v našem životě jedná anebo zdánlivě nejedné, když jej zrovna tolik potřebujeme? Odpověď není snadná, možná, že právě letos, když si připomínáme velké výročí Fatimského zjevení, tak odpověď můžeme alespoň částečně nalézt. Do Fatimy, stejně jako do Lurd a na mnohá jiná místa putuje spoustu lidí, kteří prosí o zázračné uzdravení pro sebe, nebo pro své blízké a některým z nich je vyhověno, ale jiným ne a můžeme se ptát, jak to že jedněm ano a druhým ne? Není to nespravedlivé a má Bůh rád všechny lidi? Zde je dobré si uvědomit jednu zásadní věc, sice mnoho s těch kdo prosí, není uzdraveno tak, jak by si přálo, ale mnoho z nich dostane mnoho milost svoji nemoc přijmout a nést a tím získávají prostor pro vejití do Božího království. A neříkám, že to je něco jednoduchého a říkám to s plným vědomím své prožité onkologické nemoci, ale je to někdy jediný způsob růstu v duchovním životě.
Ona totiž ta dnešní biblická scéna je krásně zasazena do oblasti Týru a Sidónska právě proto, že to byla krajina neznabohů a asi i ti apoštolové, když šli spolu s Ježíšem do této krajiny, tak si tak trochu klepali na hlavu, proč tam ten jejich mistr vůbec jde. Vždyť zde žijí samí neznabozi a k tomu ta ženská, co Pána pořád jen otravuje. Nemáme to někdy taky tak, že dáváme lidi do různých kategorií a rovněž tak k nim přistupujeme, ať už říkají nebo konají cokoliv?
A možná že právě proto k ní Ježíš přistupuje tak drsným způsobem, aby si ti chlapci apoštolové uvědomili, že velikost víry té ženy, kterou považují za naprostého outsidera, tak že je její víra a důvěra v Pána mnohem větší, než víra kohokoliv z nich.
 A tak Tě Pane, prosíme, abychom tě nepřijímali jenom v těch chvílích, kdy je nám s Tebou dobře. Abychom po vzoru Joba dokázali říci, dobro od Pána přijímáme a zlo přijímat nemáme? Abychom v těch chvílích, kdy se nám zdá, že je v našem životě tak temná noc, která nemá žádné východisko dokázali prosit o nové svítání a abychom moc tvrdě neposuzovali druhé, protože jsme nikdy nechodili v jejich botách a přesně nevíme, co si prožili, ale naopak volali ne má, ale tvá vůle se staň.
Amen