Liturgické texty: 1. čtení: Iz 5, 1-7
2. čtení: Flp 4, 6-9
Evangelium: Mt 21, 33-43
Podobenství o vinařích je děsivé. Jejich jednání je nepochopitelně zlé a brutální. Připadá nám přehnané a nepravděpodobné, než si vybavíme všechny ty zprávy o vraždách, násilí a brutalitě odehrávající se takřka každodenně i v naší době a v dnešním světě.
Jako zpráva o tom, čeho všeho jsou lidé schopni, příběh o vinařích, myslím, ničím výjimečný není. Zvláštní a tvrdý, možná přehnaný je až v souvislostech, do kterých ho evangelista Matouš zařadil, a jaký mu tím dal smysl. Ježíš vpředvečer velikonoc vede na chrámovém nádvoří zásadní polemiky s velekněžími a staršími lidu, s farizeji a zákoníky. Tedy s těmi, kdo nějakým způsobem – buď formálně anebo neformálně – mohou být považováni za vůdce lidu a správce jeho duchovního bohatství.
A je celkem nasnadě, že farizeové a zákonici tuto kritiku nepřijímají. Samozřejmě vědí o kamenování proroků, ale oni se vždy cítili na jejich straně, solidární s nimi, oni přece jsou dědici prorockých snah o obnovení Izraele, oni jsou upřímnými a věrnými služebníky Hospodinovými. Oni jsou těmi, kterým z celého lidu víc záleží na uctívání Hospodina celým svým životem než právě farizeům?! Jak to, že je Ježíš strká na druhou stranu? A jaký syn? Boží syn? Myslí tím snad Ježíš sebe? Větší a rouhavější nesmysl ho snad nemohl napadnout!
A na tomto místě bychom se měli podívat sami na sebe. Jestliže farizeové sebe pokládali za pravé a věrné správce Hospodinova duchovního dědictví a byli náhle zaskočeni Ježíšovým obviněním, nemám se i já zamyslet nad tím, zda skutečně jednám tak, jak Bůh ode mne očekává? Na farizejské straně je úplně hmatatelná ta jejich uraženost: máme to snad být my, kdo kamenuje proroky? Za koho nás máš? My že jsme neodevzdávali hospodáři – Bohu jeho díl výnosu? To říkáš nám, z celého národa těm nejobětavějším, nám, kteří na Boží věci myslíme od rána do večera, diskutujeme o nich, vysvětlujeme je tápajícím, přesvědčujeme pochybující, nám to říkáš, kteří dáváme dary na chrám a na chudé!?!?
Mohu se – jako křesťan – považovat za jakéhosi nového nájemníka Hospodinovy vinice? Co vlastně ode mne chce ten hospodář, který odcestoval, ale svého se nevzdává, tak co ode mne asi očekává? Jaká je má práce, můj úkol? Co je tou úrodou, co je tím výnosem? Jaký díl a jak mám odevzdávat? Když to tedy asi nebude ta věrnost a obětavost ve farizejském duchu, co to tedy bude?
Pro hlubší porozumění tohoto textu se ještě podívejme na jiné místo z Matoušova evangelia, kde se praví: „Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ Rozumím tomu tak, že správné správcovství Hospodinova duchovního dědictví je přesným opakem toho, co dělají farizeové a zákonici a co jim tady vytýká. Kdo se ujme vinice, ať v radosti užívá jejích darů (víry, naděje, lásky) a samozřejmě pro sebe, ale nejen pro sebe, ale též k otvírání dveří dokořán, aby sám mohl vejít beze strachu a také k těm, kdo chtějí vejít, nabídne pomocnou ruku. Ostatně to nás učí Ježíš celým svým životem. Jaký vztah mít k sobě i ke svým bližním – žít v radosti, druhého přijímat s otevřeností bez předsudků a soudů, pečovat o něho obětavě bez sebelítosti, ukřivděnosti a nedocenění, žít bez starosti o zajištění života, své soukromé budoucnosti a žít v prosté důvěře v našeho Pána.
A tak Tě Pane, prosíme, nauč nás se radovat s darů, které máme z tvé vinice. Dej ať si uvědomím, že neslouží jenom mně, ale že jsem je dostal, aby sloužili i mým bližním. Nauč mě, těchto darů si vážit a za ně neustále děkovat, protože vše co mám je od Tebe.   
Amen.