Liturgické texty: 1. čtení: Iz 25, 6-10a
2. čtení: Flp 4, 12-14. 19-20
Evangelium: Mt 22, 1-14
Milí věřící,
svatba v Orientě v době života Pána Ježíše probíhala mnohem okázaleji a slavněji, než je zvykem u nás. Byla vyvrcholením života a radosti, kterou svatebčané prožívali a na ni vzpomínali až do smrti. Trvala osm dní. A osm dní se jedlo a pilo a pak rodiče nevěsty a ženicha dlouho spláceli, než zaplatili náklady na svatbu, protože většina lidí tehdy žila v bídných a hladových podmínkách a najednou se jim dostalo možnosti dosyta jíst a pít plných osm dní.
Proto se ani nedivíme, že Pán Ježíš příklad svatební hostiny použije jako srovnání k Božímu království. V jeho podobenství sám král vysílá služebníky k osobnímu pozvání hostů. A tu evangelium mluví o nevysvětlitelné záhadě: pozvaní nejen že nehorázně odmítli pozvánku, ale dokonce služebníky zavraždili. To volá po pomstě: vrahové byli pobiti a jejich město zapáleno. A nakonec vedle několika obstojných osob hodovní sál naplní houf pouličních tuláků, aby alespoň připravené jídlo se snědlo a nezkazilo. Toto podobenství ovšem odporuje charakteru evangelia. Je zde řada zajímavých kontrastů. Že by na Východě pozvaní odmítli jít na svatbu, je nepravděpodobné. Další záhada je v tom, že nikdo neměl čas na hostinu se připravit, a přece přišli všichni ve společenském oděvu až na jednoho, kterého potom vyhnali.
Celý děj nese známky nepravděpodobnosti. Co se tím chce tedy říci? Evangelium odkrývá vztah Boha k člověku, aby tím více odhalil poměr člověka k Bohu. Tento vzájemný vztah Kristus zobrazil orientální svatbou. Bůh k nám přišel ve svém Synu, byl to čas nepředstavitelného svatebního veselí. Nám se to jaksi nezdá a ani se nedivím. V tom dnešním shonu a chvatu svatby už ztrácejí svou krásu a působivost. Odbavují se rychle a krátce. Jako lidé nedovedou slavit svátky, tak i svatby postrádají své kouzlo. Kristus nepřirovnává Boží království k hlučné svatbě, ale k nejněžnější a nejintimnější lásce dvou lidí. Vztah Boha k člověku přirovnává k něžnému získávání srdce svatebního partnera. Mezi řádky evangelia se objevuje Bůh jako milovník člověka. I když ten Bohu uhýbá a selhává. Přesto ho Pán snáší v jeho nevěře a lhostejnosti. Zve do své hodovní síně všechny lidi z ulice, nejen dobré, ale i zlé. V tom je Boží nesmírnost, že se neptá, kdo je jeho lásky hodný a kdo nehodný. Nepřipomíná minulou nevděčnost, nevyčítá. Je tak dobrý, jak je velký. On miluje a volá všechny lidi. Rozhodující je, zda my hlas pozvání uslyšíme. Zda přijmeme Boží lásku a dovedeme ji splácet tou naší slabou láskou.
Svatba je jedinečnou slavností, bohužel trvá chvilku, nevrací se. U Boha je to však slavnost trvalá. Bůh má rád trvalé. A my si v této souvislosti položme otázku. Je naše víra něco podobného jako svatba? Je můj vztah k Bohu opravdu radostný? Kolikrát jsme slyšeli, že Bůh je nejvyšší dobro a štěstí. Je jím opravdu i pro mne? Je mým největším bohatstvím a štěstím?
Pro mnohé je víra souhrnem pouček, příkazů, zákazů, břemenem, přítěží. Čím je pro nás? Je nám pokladem? Zastavme se alespoň na 5 minut a uvědomme si to. To bude začátek a budeme Bohu blíž.
A tak Tě Pane, prosíme: nauč nás být vnímaví k tvému každodennímu pozvání. Vždyť každý den našeho života je obrovský dar, který máme prožít s vědomím, že jsme Tvými milovanými dětmi, které zveš na svoji hostinu.
Amen