Liturgické texty: 1. čtení: Sk 6,8-10; 7,54-60
Evangelium: Mt 10,17-22
Tak si představ, přišel včera šéf a tak se do mě obořil, zase měl svůj den, prskal, tak jsem ho chvíli nechal, ale pak jsem mu to dal, utřel jsem jej, že na to dlouho nezapomene. Aspoň bude chvíli klid, protože jestli se chce do někoho navážet, tak do mě tedy ne. Prosím vás dávejte pozor, nevidíte, že tady stojím, no to jsou lidi, oni by ho úplně zašlápli. No dobře, tak se nic nestalo, ale příště si prosím vás dávejte pozor, vždyť to je hrozné, člověk je tady pořád jen utiskován. No tohle tedy ne, no tohle jsem neřekl, víš, když něco řeknu, tak přesně co, ale tohle bych já v životě z pusy nevypustil. A že ty nosíš klevety, tak to já tedy vím. Ale tohle já nikdy nedělám. Co si myslíš, že jsem takový jako ty? Takhle nějak reagujeme. Reagujeme, když někdo proti nám něco má, něco nám říká, o nás mluví, dotýká se nás, utiskuje, žaluje. Nelíbí se nám to. Každého z nás se to trošku dotýká, když nám lidé křivdí. Více, nebo méně, je to vždy, protože myslíme sami na sebe. Jsme na sebe hodně citliví. Máme v sobě to svoje já. A když toužíme někdy, abychom mohli vydat svědectví pro Pána, a k příležitosti takového Štěpána si říkáme, no bylo by to krásné, kdyby mě někdo ubližoval a za ty nepřátele se ještě modlit, tak zapomínáme, že ono to začíná při těch nejobyčejnějších denních trapasech, situacích, kdy někdo napadne, někdy tak samolibé já. Církev nám předkládá Štěpána právě do okruhu vánočních svátků, abychom nezapomněli, že přijmout Ježíšovu spásu a dát mu svůj život, to že není záležitost romantického zpívání, ale to je otázka života a smrti. Dát Pánu svůj život, to znamená vyhlásit boj svému sobectví. Rozhodně se začít stavět na Boží stranu, začít mít rád. Mít rád, ovšem znamená, mít rád Boha a mít rád bližního. Jsou jenom dvě lásky, buďto láska, kterou přehnaně milujeme sebe a té se říká sobectví, anebo láska, která na sebe zapomíná. A té Bible říká láska. Co všechno předcházelo tomu životnímu svědectví sv. Štěpána, nevíme. Jedno víme, že to, co on prožil a to, co nám Lukáš tak svědomitě a barvitě popisuje, je nad lidské síly každého z nás, protože ten předpoklad, který nám k tomu chybí, je schopnost zapomenout sám na sebe. Člověk všechno, co dělá, může dělat z lásky, anebo ze sobectví. Ty nejprostší i ty nejvznešenější věci lidského života. To nedorozumění začalo také velice jednoduše. Štěpán kázal, kázal, protože chtěl, aby uvěřili v Ježíše Krista a oni se s ním začali přít. Byli to nějací židé z propuštěnců ze synagogy z Kyrény, z Alexandrie, z Kilíkia a Asie. Vzepřeli se mu, nebyli schopni přijmout, co Duch sv. skrze Štěpána jim říkal. A tak se přeli. To už jsme zažili také mnohokrát, že se s námi někdo přel. Ten Štěpán se ale přel proto, že mu na nich záleželo. A chtěl, aby uvěřili. My se většinou přeme proto, abychom druhým dokázali, že nemají pravdu. A že tohle si přeci nemůžou dovolit. A pak přišlo  to, že Štěpán zmlkl. Viděl, že řečí jim nedomluví. A oni z nenávisti skřípali zuby a vytáhli ho ven a táhli ho za město, aby ho ukamenovali. To jsou chvíle, kdy člověk má mlčet. My také dokážeme mlčet i v nedorozumění s druhými, ale častokrát mlčíme, abychom druhým dali pocítit svoji převahu, aby mu to došlo, aby si uvědomil, že jsem lepší, než on. A takové mlčení spásu nepřináší. A to vrcholné z toho svědectví Štěpánova je jeho modlitba. Pane, nepřičítej jim tento hřích. Nám hříšným lidem dělá potíž se vůbec modlit za své nepřátele, natož, když zrovna teď mě něčím naštval, tak teď se za něj zrovna budu modlit. Když jsem plný toho a když už se modlím, tak říkám většinou Pane, tak dej mu to poznat. Dej mu to pocítit, ať zjistí, že dělal chybu. Ale to není Štěpánova modlitba. To je modlitba plná nezištnosti a skutečné lásky. Bože, zachraň ty lidi, kteří nevědí, co činí.  A tak se mohlo stát, že Štěpán, o kterém Písmo vykládá, že byl plný milosti, moudrosti, ducha a plný víry, že dokázal i v těch nejtěžších chvílích života nemyslet na sebe. A to já nedovedu. To nedovedu a přesvědčím se o tom velmi jednoduše, právě těmi konkrétními událostmi z mého života. Na těch poznám, oč mi vlastně v životě jde, jestli mě jde o Boha a spásu těch, co stojí kolem mě, anebo jestli mně jde o mně samotného. A většinou i ti, kteří se vydávají za tzv. dobré křesťany, tak častokrát v důsledku myslí na sebe. Není to jednoduché vyjít cestou Ježíšovy lásky do života. Vyžaduje to každodenní úsilí, o to zřekni se sám sebe. Protože mám-li žít pro druhé, tak to dokáži jenom z Ducha Božího. Ten Štěpán byl plný Ducha sv., to znamená, že nebyl plný sebe. A já se divím, když jsem plný myšlenek, zájmů, řečí, plný sebe, o sobě o kolem mě, že najednou, když se mě někdo dotkne, tak já to nezvládnu. Daleko máme ke svědectví těchto velikánů a je potřeba začít krůček, za krůčkem. Vědět, že je to jediná cesta, jak dostat tomu Betlémskému pozvání, dítěte, které v takové prosté situaci přišlo na svět, aby nás učilo, co to je mít rád. Několik staletí po smrti Štěpánově, mučednictvím umírá sv. Lucie, a když ji ti katané mučí, tak jim říká. Jen zavřete moje ústa, alespoň bude mluvit Duch sv., protože každý, kdo se Pánu úplně dal, tak je chrámem ducha.  Až zavřou naše ústa, tak co bude mluvit? Co bude mluvit našim postojem, našim svědectvím? A Ježíš nás volá, abychom vydávali svědectví těm, kteří nás pronásledují a všem pohanům. Ale to člověk skutečně nedokáže sám ze sebe.
A tak Tě Pane, prosíme o toho Ducha, který přináší lásku. Který učí člověka umírat, abychom jednou se naučili tomu, co jednou apoštol Pavel, kterému Štěpán vyprosil obrácení, napsal: že pravá láska nepočítá křivdy, že na sebe zapomíná, že nemyslí jen a jen na sebe, že žije pro druhé. Pane nauč nás této lásce a dej nám trpělivost, jak sami se sebou, tak i s těmi, které nám posíláš do cesty, i když nám to půjde, tak pomalu jenom krůček za krůčkem.
Amen