Liturgické texty: 1. čtení: Jer 31, 7-9
2. čtení: Žid 5, 1-6
Evangelium: Mk 10, 46-52
Jak je možné, že jsem se tolik modlil a Pán mě nevyslyšel? Jak je možné, že jsem tolik obětoval a manželství těch našich mladých je v troskách? Jak je možné, že tomu mému sousedovi se daří lépe, než mne a je to takový neznaboh? S tou poslední otázkou jsem si vzpomněl na jeden vtip, který jsem vám již říkal, ale myslím, že se velmi hodí k dnešnímu evangeliu. Jeden pán potká kouzelného skřítka a ten mu říká, splním ti tři přání, ale má to jednu podmínku, to, co splním tobě, tak tvůj soused dostane dvakrát, souhlasíš? A pán řekne, ale jo, já mám se svým sousedem dobré vztahy. A tak pán přemýšlí, co by si přál a napadne ho, že by potřeboval nové luxusní auto. Prásk, má ho, ale soused má dvě. Pán se zarazí, protože souseda zas tak moc v lásce nemá, ale řekne si, ale jo, proč ne a tak jeho druhé přání je, aby měl nový prostorný velký dům s bazénem. Prásk, má ho, ale soused má dva takové. To již ten pán úplně vypění a říká, to je taková nespravedlnost, jak já k tomu přijdu, že má soused takové štěstí, vždyť ani toho trpaslíka nepotkal a já chudák musím se dívat na to, jak se má ten soused dobře. A tak přemýšlí a uvažuje a nakonec tomu trpaslíku říká: víš ty co, tak já si přeji mít čtyřicítky horečky. A proč vám říkám tento příběh právě dnes? Protože se bezprostředně týká dnešního evangelia. Zebedoeovi synové přišli za Ježíšem a žádají ho, aby až vejdou do Božího království, tak jeden mohl sedět po jeho pravici a druhý po jeho levici. A když jim Ježíš říká, nevíte, co žádáte, můžete pít z kalicha, ze kterého já budu pít, tak suverénně odpověděli, že můžou. A Ježíš jim říká, že z toho kalicha pít budou, ale to ještě nevěděli, že to bude kalich utrpení.
Úsměvné, jak věci víry často máme a vnímáme a nemyslete si, to pokušení se týká úplně každého, protože evangelium hovoří, že Jan byl miláček Páně, tedy to byl někdo, kdo měl k Ježíši velmi blízko. Ano, ta dnešní doba se dá nazvat doba nároku. Já mám na to nárok a já mám na to právo a ta dnešní doba nám často říká, moc se nedívej kolem sebe, hlavní je, co z toho budu mít já. Je to krásné vidět na dětech, když mají pocit, že se jim děje nějaká křivda, tak hned křičí, to není fér a to není spravedlivé! Ten druhý se ke mně zachoval špatně a já mu to hned oplatím a častokrát to tak máme i vůči Bohu, že si říkáme, to není fér, že to dopadlo tak a tak. A navíc si myslíme, že by Bůh, se měl projevovat tak, jak my jsme si naplánovali a pokud je v tom našem životě něco jinak, tak si v duchu říkáme, že to není fér a já mám na to nárok. Ano, přesně tak to měli ti Zebedeovi synové, kteří si mysleli, že by s nimi mělo být tak nějak jinak zacházeno, protože si o to řekli. A co na to ti ostatní apoštolové? Rozmrzeli se na ně, že je to nenapadlo dřív.
Bratři a sestry, nemáme ty věci víry někdy také tak? Že si myslíme, že když chodíme do kostela, tak jsem nějakým zvláštním způsobem chráněn? Že když občas zajdu a někdy se i pomodlím, tak, už z principu jednou musím vejít do Božího království? Že mně to Bůh prostě dluží! Ano, takto často uvažujeme a podobáme se těm apoštolům z dnešního evangelia, kteří si myslí, že na to mají nárok.
Ale Ježíš hovoří úplně jinak, Syn člověka nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale aby dal svůj život jako výkupné za všechny. A to je něco, co již známe a říkáme si ok, tak Ježíš dal ten svůj život a já mám teď ten nárok. Ale to je hrubé nepochopení Ježíšových slov, protože Ježíš také říká, kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Tedy nic nemluví o nějakém nároku, ale hovoří o tom, že následování Krista je cesta kříže a cesta oslavení nemůže být ani bez kalicha hořkosti.
A to je jediná cesta, která vede ke spáse. Ano, rozumím, že láska k vlasti, láska k Bohu, láska k rodině a povinnost se o ni postarat se dnes moc nenosí, protože jsme společnost, která si na prvním místě říká a co z toho budu mít já a života je především potřeba si užívat, ale to je cesta prázdnoty, protože není možné zažívat to pravé štěstí na úkor druhých, anebo se vrátit do dětských let. Ano, když je člověk malé dítě, tak dostane veškerý servis od svých nejbližších, takže se nemusí o nic starat a ti ostatní se starají o něj, ale i to musí jednou skončit, pokud má člověk dospět. A je tragédie, když je člověk v podstatě velký a stále se chová jako malé dítě, s tím svým já, já, já. Já mám na to právo a nárok a po mně nic nechtějte, protože mě to obtěžuje. A tak se často chovám nejen vůči lidem, ale i vůči Bohu a ještě se divím, že ten můj život se nevyvíjí podle mých představ.
Jaký je rozdíl často mezi námi a Zebedeovými syny, kteří poté, co viděli umřít Ježíše na kříži, tak si uvědomili, co to znamená následovat Krista. Co to znamená být v Boží blízkosti, že jsou to sice chvíle velké radosti, ale i chvíle, kdy je třeba hojně obětovat. Jakub Zebedea se stal prvním apoštolem, který zemřel mučednickou smrtí a Jan po dlouhém životě také pro Krista umírá.
Asi máme velké štěstí, že takto my svůj život nebudeme muset zakončit, ale zkusme se někdy zamyslet, na čem stojí naše křesťanství, jestli je to spíš to moje já, já, já, anebo jsem ochoten od Boha přijímat nejen to dobré, ale i ty těžkosti, které mě v životě potkají.
A tak Tě Pane, prosím, nauč nás dospět do své lásky, jako jsi to učinil s těmi bratry Zebedeovými.
Amen