Liturgické texty: 1. čtení: 1 Sam  3,3b – 10,19
2. čtení: 1 Kor 6,13c – 15a. 17-20
Evangelium: Jan 1, 35-42
Představme si, že známe nějakého člověka, který opravdu hledá smysl svého života. Představme si, že se chce stát křesťanem. Uměli bychom mu pomoci? No, tak odpověď by asi byla, že takového člověka pošlu za farářem, ať se o něj postará, nebo mu dám sám nějaký teoretický základ, co má, anebo nemá dělat a je to vyřešené. No jo, ale samotná teorie ještě nikdy nikoho k víře nepřivedla, znám případy, kdy odvedla. Tak dlouho studoval Bibli o samotě, tak dlouho o víře přemýšlel, až nakonec vystoupil s církve, vždyť tu církev k víře nepotřebuje. Tak takové případy znám, ale že by pouhé studium samo o samotě, bez společenství lidí někoho přivedlo k víře, tak takového člověka neznám. Vždy je třeba, aby byl člověk v nějaké fázi této své cesty doprovázen, jinak jí buď ztratí, nebo jeho zájem postupně ochabne.
No a zkusím tuto tezi posunout ještě o kousek dál. Souhlasíte s názorem, že nejlépe by se stal křesťanem, kdyby jeden rok bydlel v nějaké křesťanské rodině? Třeba v některé křesťanské rodině z naší farnosti. A kdyby bydlel ve vaší rodině, stal by se křesťanem? A tady byste mě možná řekli: „o jo joj jenom to ne, vždyť my sami se v té víře plácáme.“ No jo, ale tady je zásadní problém, protože v tom dnešním evangeliu jsme mohli slyšet, jak se víra předává. Jan měl učedníka, jmenoval se Ondřej, kterého systematicky připravoval a zasvěcoval do tajů víry, především svým životem, a když pokřtil Ježíše, tak mu tohoto připraveného učedníka předal. A nejen to, Ondřej, protože byl plný Boží milosti, nejen, že Ježíše následuje, ale ještě k následování pozve svého bratra Šimona, který se bude jmenovat Petr. A Ježíš si tyto již připravené učedníky bere k sobě, aby je posunul na cestě víry.
A vraťme se zpátky k sobě, najednou nejen, že vidíme, že bychom k víře nikoho asi nepřivedli, ale že často nemáme ani touhu se spolu setkávat. Že jdu v neděli do kostela, protože musím, ještě se občas pomodlím, protože také musím a tím pro mě můj život z víry končí. A bojíme se. Bojíme se toho, co je, co přijde a co bude. Máme strach z islámu, aby nám nevzal naše křesťanské hodnoty. Já neříkám, že islám je nějaké skvělé náboženství. Myslím si, že o islámu toho celkem dost vím a toto náboženství je skutečně problém. Je to náboženství strachu, útisku a teroru, ale odmítám tezi, že bych měl volit SPD, nebo Zemana proto, aby mě od muslimské invaze zachránili.
Není to tak dlouho, kdy pár večerů se mnou na faře strávil můj kamarád studující vysokou lesnickou, protože v Babicích nad Svitavou měl svého školitele na svoji bakalářskou práci a večery jsme trávili společně na faře. A tento můj kamarád se výrazně zajímá o politiku a také ve třídě, kde studuje je jediný věřící katolík a všichni spolužáci to o něm vědí, takže se na něj obrací s mnohými dotazy. A nejvíc jej fascinovalo, že ti, kteří s náboženstvím a vírou nechtějí mít vůbec nic společného, že nejvíce horují za zachování naší země a jejich křesťanských tradic. A tak jsem mu položil otázku, a co je pro ně ta největší hodnota za kterou jsou ochotni bojovat. A odpověď jsme našli snadno, mít se dobře. Ostatně, kdo z nás by nechtěl se mít dobře. Jenže pokud toto je pro člověka nejvyšší hodnota a někdy i jediná, tak upozorňuji, že tato hodnota je velmi vysoká i u těch, kteří k nám, tím myslím do Evropy chtějí přijít. Oni se také chtějí mít dobře, třeba i na náš úkor. Tedy pokud étos naší společnosti je pouze v tom, mít se dobře a nic víc, tak potom se nedivme, že jsme svírání mnohými strachy, protože by nás o to někdo mohl připravit. A zaklínáme se různými pojmy, třeba i náboženskými, ale pokud pod povrchem je jenom to, mít se dobře, tak to je málo a to vede člověka jen k ustavičnému strachu, co přijde a jestli mě to nepřipraví o nějaký životní standard, na který jsme zvyklí.
Evangelium mluví o něčem jiném. O následování, o utrpení, o ztracení života pro Krista, to jsou prostředky dorůstání do Boží lásky. Není také bez zajímavosti, že když se lidé mají příliš dobře, tak rychleji zapomínají na Boží věci. Jenže jaký je to život? Sice se na jedné straně můžu mít dobře, ale na druhé mám stále strach z toho a toho. Pán Ježíš řekl: „nebojte se, vaše tělo zabít mohou, ducha však ne, toho můžete zabít jen sami v sobě.“ Na začátku dnešní promluvy jsem položil hypotetickou otázku. Byli byste ochotni do své rodiny přijmout někoho, abyste jej naučili milovat Krista? A tuto otázku by si měl položit každý z nás. A Jestli ne, tak proč ne? Co nám schází k tomu, abychom mohli svědčit o Kristu, jak nám to ukazuje Jan a následně i Ondřej? Anebo i našim hlavním heslem je mít se dobře a o to ostatní se zas tak moc nestarat?
To jak žiji, to čím žiji, to má také přímý dopad na to, jestli jsem svázán spíš strachem ze všeho možného, anebo spíš žiji s radostí, že jsem milované Boží dítě. A pouze ten, kdo je provázen touto radostí, tak pouze ten, může přivádět mnohé kolem sebe ke Kristu. A nejen přivádět, je také dobré se o tuto radost dělit i ve společenství věřících, protože právě tehdy, kdy na mě přicházejí různé chmury, ale také kdy zažívám pocity štěstí, tak je dobré se o to podělit. Nezůstat sám, vyjít ze své ulity s tím, že vím, že jsem milované Boží dítě. Potom se naše rodiny mohou proměnit a potom bychom byli i schopni do ní přijmout toho, kdo na té cestě víry potřebuje podpořit. To je Ježíšova cesta. Proto si vyvolil apoštoly a křtem si vyvolil každého z nás, abychom jej nejen následovali, ale abychom svým životem volali k následování i další, tak jak nás to učí v dnešním evangeliu sv. Jan a apoštol Ondřej.
Amen