Liturgické texty: 1. čtení: Job 7,1-4.6-7
2. čtení: 1 Kor 9,16-19.22-23
Evangelium: Mk 1,29-39  
Pán Ježíš uzdravuje, uzdravuje mnohé a všichni mají radost, jakou se Pán ujímá těch potřebných a Pán přichází do domu, kde je nemocná, horečkou. Starší žena pro nás dnes s banální chorobou. A je zde uzdravení, které je velmi rychlé, uzdravení člověka, který je nemocný běžnou nemocí, ale hlavně uzdravení člověka, který byl z hlediska té společnosti člověkem takovým nevýznamným.
Bohužel v tom jsme se moc nezměnili. I pro naši společnost jsou mnozí z nás již neperspektivní. Když si uvědomíme, že to byla žena, která v té společnosti mnoho neznamenala. Byla to starší žena, tak to už vůbec ne, protože když je žena mladá, může být matkou a dát život a tady starší žena a byla ještě nemocná. Čili, co z ní. A zrovna tuto si Pán Ježíš vybere k jednomu z prvních zázraků. A to z jednoho prostého důvodu, aby nám všem na počátku evangelia, dal jasný signál, že pro Ježíše není žádný člověk neperspektivní.
A to bych chtěl říci na adresu všech vás starších a nemocných. Pro Ježíše má každý člověk nekonečnou hodnotu a obrovský význam. A tímto uzdravením nám dal Ježíš obrovskou lekci. Způsob jakým Ježíš tuto ženu uzdravil, je velmi prostý. Předchází tomu taková drobná zmínka, že když přišel do toho domu, tak mu o ní hned pověděli.
Pro nás důležitý moment, abychom svoji starost o své nemocné si nenechávali pro sebe. Většinou, když máme někoho rádi a ten člověk trpí, tak se snažíme mu to utrpení jakýmkoliv způsobem usnadnit. Ale ne vždy je Ježíš ten první, komu o těch nemocných a potřebných říkáme. A to je něco, co je třeba se učit. S modlitbou na rtech se starat o ty, které máme rádi, protože Ježíš je ten, který přišel, aby uzdravil. Aby se dotkl, každého lidského srdce. A aby nás vedl i v tom procesu uzdravení, i když to není hned. Chtít pomoci našim potřebným bez Ježíše, může dopadnout velmi komicky a někdy i bolestně.
Hned mu o ní pověděli. Protože právě ta přímluva za druhé, tak ta je Bohu velice milá v jeho srdci, protože je to projev lásky. Lásky se kterou se Ježíš těch nemocných ujímá a chce, abychom s touto láskou na ně mysleli také my. A pak evangelista říká, že Pán přišel, přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Ježíšova gesta jsou tak lidská, tak jednoduchá. Žádné magické obřady. Za prvé On se těch našich nemocí nebojí.
Víte, to, co je na našich nemocích asi nejtěžší, tak je, že nás to ubíjí. A možná, že v uvozovkách i ta hloupá chřipka, naše virózy, naše záněty, naše horečky, naše bolesti zad, hlavy, kloubů, tak ono nás to strašně unavuje. Otravuje, bere nám to chuť k životu. Sráží nás to. A proto Ježíš pozvedá. Protože On nechce, abychom žili ohnuti, ztrápeni a smutni pod břemenem těch těžkostí, které na nás doléhají. A najednou ta horečka přestala a ona je obsluhovala. Věta, která je tam, tak jakoby navíc. Která by mohla sdělit, tak konečně mohla dovařit večeři, nebo posloužit.
Vždyť všichni byli nakonec vděčni, že jim připravila večeři, ale v ústech apoštola, ta poznámka je něčím úplně jiným. Protože služba to je poslání, ke kterému Ježíš přišel. A ta základní nemoc nás všech je, že trpíme horečkou sobectví. Egoismu, starání se o sebe, o svůj vlastní prospěch a štěstíčko. Ale Ježíš přišel ne proto, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. A ta tchýně najednou, té ženy, které by si jinak nikdo nevšiml, se stává symbolem těch, kteří jako první se přidávají ke Kristu na té cestě služby. Kteří nemyslí na sebe a ono je jedno, jestli chystá večeři, nebo jestli slouží úplně jinak, protože každá služba je buď seberealizací a slouží k růstu našeho vlastního ega a pak je zradou, anebo je podílem na té Ježíšově službě lásky. A může mít velice prostou, obyčejnou podobu. Tak jako v životě té maminky Petrovy ženy. A my jsme pozváni, abychom všichni dovolili Pánu, aby na nás vložil ruce, aby se nás dotkl. Aby nás uzdravil, ze všech těch záludností našeho ega a uschopnil nás ke službě druhým.
Amen