Liturgické texty: 1. čtení: Gn 22, 1-2. 9a. 10-13. 15-18
2. čtení: Řím 8, 31b-34
Evangelium: Mk 9, 2-10
Tak nevím, jestli by někdo z nás, kdyby mu Bůh nařídil, že má obětovat své dítě, tak nevím kolik z nás by to dokázalo? Spíše bychom si klepali na čelo a zmítali se v pochybnostech, jestli je Bůh vůbec dobrý, když po nás takovou věc vůbec chce? Možná bychom od víry úplně odpadli. Přeci to nemůžeš myslet vážně? To po nás nemůžeš chtít? Tak takového Boha já vůbec nechci mít!
Poslouchá se nám to špatně, máme spíš ve zvyku mluvit o Božím milosrdenství, o tom, že Bůh má rád každého člověka a na každém mu záleží a už vůbec nám nedochází, že do Boží blízkosti se vstupuje často díky utrpení. Ne nadarmo se říká, když se má člověk dobře, tak velmi zapomíná na Boží věci. Naopak, když se děje něco hrozného, jako, když někdo v rodině onemocní nevyléčitelnou nemocí, tak se lidem vrací zbožnost a úcta k tomu, že je zde někdo, kdo nás přesahuje.
Tak Pane, když je to tak, nebylo by lepší, kdyby nás stíhala jedna pohroma za druhou? Tak to asi ne, ale na druhou stranu je dobré slyšet Ježíšova slova: kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Nebo, kdo miluje otce, matku, dítě více nežli mne, není mne hoden. Jak často tyto úryvky evangelia ze svého života vypouštíme. Přeci Bůh nás má rád a odpouští nám vše, když o to prosíme.
Byl jeden muž, který věřil v Boží milosrdenství. To, že člověk věří v Boží milosrdenství je správné, ale co není správné, je spoléhat na bezbřehé Boží milosrdenství, když člověk v Božích věcech nic jiného nedělá. A tento muž pravil: až budu umírat, tak řeknu: Pane Bože, buď milostiv mně hříšnému, což je z teologického hlediska zcela v pořádku a celá církev věří, že pokud člověk v posledním okamžiku svého života prosí o Boží milost, tak zákonitě musí uniknout Božímu zatracení, ale stalo se toto. Tento pán jednoho dne jede na svém nádherném koni, ze kterého spadne a zlomí si vaz a jeho poslední slova jsou: kobyla jedna pitomá.
Ono totiž mnoho se mluví o Božím milosrdenství, ale často si člověk neuvědomuje, co to Boha stálo, aby lidem mohly být odpuštěny hříchy. Že Bůh se dal zcela, aby člověk mohl žít v Boží blízkosti, ostatně o tom nám krásně mluví to dnešní druhé čtení, ale vraťme se k Abrahámovi. Jeho příběh je zcela provokující a nemá nás nechávat zůstat chladnými.
Také na Boží slova: Abraháme, vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ a obětuj jej, bychom odpověděli. Tak Pane Bože, ty ses zbláznil, to přeci nemůžeš myslet vážně? Hráblo ti, nebo co? Tobě snad úplně přeskočilo, nebo máš o kolečko víc?
A co na to Abrahám? Vstal a udělal to, co mu Bůh řekl. Možná vás napadne, tak to si toho svého syna asi moc nevážil, když se chystal udělat, tak hroznou věc. Pokud bychom četli celý Abrahámův příběh, tak bychom věděli, že netoužil po ničem tak, jak po mužském potomku. Dokonce byl ochoten, když se Boží příslib dlouho nenaplňoval udělat věc, která v té době byla legální, ale ne morálně správná, mít syna se svou otrokyní Hagar. A když se mu tento syn narodil, tak měl z něho velkou radost, jenže když se potom Sáře narodil Izák, tak Izákovi syn od Hagar Ismael usiloval o život do té míry, že nakonec Abrahám musel Hagar i Ismaela vyhnat, a to i přesto, že svého syna Ismaela miloval, aby Izáka ochránil. Takže z toho textu se dá usoudit, že Abrahám svého syna Izáka hluboce miloval, a kdyby Bůh chtěl po Abrahámovi jeho vlastní život, tak by mu ho Abrahám bez váhání dal.
Asi mi dáte za pravdu všichni rodiče, že raději byste snášeli bolest sami, než aby muselo trpět vaše dítě. Sám mám podobnou zkušenost, když mně lékaři oznámili, že dávky chemoterapie, které mě dávaly, nezabraly a že budu muset podstoupit velmi náročnou operaci, tak jsem byl smířen, že se z ní už nemusím probudit. Je těžké smířit se se svojí vlastní smrtí, ale pokud jste věřící člověk, celkem to jde. Daleko horší je, když rodičům umírá jejich vlastní dítě. S tím se člověk vyrovnává daleko hůře. A právě o tom je ten dnešní příběh z knihy Geneze, důvěřovat Bohu natolik, že i kdyby tvoje vlastní dítě umřelo mladé, že to je v Božím plánu a že i skrze tuto smrt můžu dorůst do pevnějšího vztahu k Bohu a lidem.
Vím, že je to těžké, viděl jsem to v očích své maminky, když jsem šel na těžkou operaci, vidím to v očích rodičů, kterým jejich dítě opravdu zemřelo a mnoho z nich se z toho nikdy úplně nevzpamatovalo, ale i to patří k životu. Je to velká řeč, kterou Bůh mluví a blaze těm, kterým i přes toto velké utrpení nezahořknou, ale naopak dál kráčejí na té cestě k Pánu. I to je někdy jediný způsob, jak můžeme vejít do Božího království. Skrze utrpení, které prožíváme i to je cesta. Netvrdím, že jediná cesta. Znám lidi, kteří díky prožitému utrpení spíše zahořkli, než, že by měli lepší vztah k Bohu a lidem. Tedy samotné utrpení není rozhodující, rozhodující je, jak s bolestí, ale i s radostí naložíme ve svém životě. Jestli díky nim budeme spíše směřovat k Pánu, nebo od víry odpadneme.
A Abrahám? Prostě věřil, že pokud Bůh, kterému důvěřoval, po celý svůj život chce po něm tak strašnou oběť, tak to má určitě nějaký smysl. Vždyť když si Bůh tuto oběť po něm vyžádal a Abrahám ví, že mu Bůh v životě mnohokrát pomohl, tak mu toho syna v nějaké podobě zase vrátí. To je jádro jeho víry, a proto je pokládán za praotce víry. Jeho víra je natolik pevná, že ví, že pokud toto Bůh po něm chce, tak to má pro jeho život smysl, i když on jej zrovna nechápe. Takovou víru a důvěru má Abrahám.
A co na to Bůh? Zadrží Abrahámovu ruku, protože On po nás takovou oběť nežádá. A ještě jednou položím tu otázku: a co na to Bůh? Nechá obětovat vlastního Syna, sebe sama, aby člověk mohl žít. Abrahám nakonec nemusel a Bůh to nechá dopustit, aby člověka zachránil. To jsou ty Boží paradoxy, které nechápeme, které často ani nejdou pochopit, protože Bůh je ten, který miluje vždy první a vydává se bezezbytku. Neušetřil to nejcennější, co měl vlastního Syna, aby člověk mohl žít.
Mohl to udělat jinak? Jistě mohl, ale udělat to právě takto, abychom pochopili, velikost jeho láska k nám. Vždyť každý rodič mně asi potvrdí, že raději bude trpět sám, než aby trpěly jeho děti. A Bůh nechal trpět svého Syna, aby člověka zachránil, a můžeme si položit otázku. Uvědomujeme si to? A jak my sami odpovídáme na jeho lásku, jestli ty povinnosti, které vůči Bohu máme, děláme jen tak, aby se neřeklo, nebo proto, že víme, co pro nás Bůh učinil.
A tak Tě Pane, prosíme, abychom stejně jako Abrahám dokázali přijímat od Tebe nejen dobré dary, ale i utrpení, skrze které můžeme dorůst do plného vztahu s Tebou.
Amen