Liturgické texty: 1. čtení: Ex 20, 1-17
2. čtení: 1 Kor 1, 22-25
Evangelium: Jan 2, 13-25
Dnešní neděle nám předkládá všechna přikázání Desatera. A vždy, když mám přípravu na manželství, tak tyto přikázání do své přípravy zařazuji. Proč? Protože chci na nich ukázat, že pokud je člověk porušuje, tak nejvíce trestá především sám sebe. A možná byste mě v tuto chvíli namítli, jak to? Přece, když nám někdo něco přikazuje, tak nás tím vlastně omezuje, a to já nechci. Z dětství to známe všichni dobře, když nám lidé říkali, tohle musíš a tohle nesmíš a nám se to většinou velmi nelíbilo. Ono ostatně to tak funguje i v tom dospělém životě. V práci to máme stejné, stát má stále nová nařízení a někdy i velmi nesmyslná, a my jsme na to už velmi alergičtí. A tak se nám stává, že jsme alergičtí i na ta Boží přikázání, a to, co se z nich nám nehodí, tak prostě ignorujeme. Ale komu tím ubližujeme, Bohu, nebo sobě? Oběma, protože Bůh nás má rád, a je to jako když rodiče vidí, že dítě dělá něco špatně, že si tím ubližuje, tak je to někdy bolí daleko víc, než to dítě. Ale nedodržování Božích přikázání má ještě jeden důležitý rozměr, že vždy, pokud je porušujeme, tak ubližujeme sami sobě. Jak to? Tak pojďme se na ty jednotlivé přikázání podívat.
První přikázání zní: v jednoho Boha věřiti budeš! A evangelium mluví ještě ostřeji: kdo miluje, otce, matku, dítě více nežli mne, není mne hoden. No tak to je tedy síla! Jenže, co to znamená milovat otce, matku, dítě, nebo třeba svého partnera více nežli Boha? Že si je prostě zbožštím. A pak mám na ně daleko vyšší nároky, že je nemůžou vůbec unést.
To, že mám na prvním místě Boha, tak to znamená, že si v první řadě uvědomuji velikost jeho lásky k nám. Hovořil jsem o tom minulý týden, kdy Abrahám svého syna obětovat nemusel a Bůh to udělal, aby člověka zachránil. A když si uvědomuji velikost Boží lásky ke mně, tak daleko plnější vztah lásky budu mít i k lidem kolem sebe, a rovněž budu více ke svým bližním velkorysejší, protože si budu uvědomovat velikost Boží lásky k sobě. To je podstata prvního přikázání a na ní jsou postaveny i ta přikázání další. Bez prvního přikázání by ta další byla jen takové výchovné moralizování.
Druhé přikázání: nevezmeš jméno Boží nadarmo: to není o tom, že člověku, něco občas ujede, ale je to o tom, že pokud mám Boha na prvním místě, tak ho nebudu shazovat. Je to asi podobné, jako kdybyste seděli na větvi na stromě a tu větev si pod sebou řezali.
Třetí přikázání: Pomni, abys den sváteční světil. Neděle nemá být především den odpočinku, ale má být především dnem, kdy děláme to nejdůležitější – a co to pro člověka je? Co je pro člověka nejdůležitější, aby byl v životě šťastný. To jaké má vztahy, a to jak k Bohu, tak k bližnímu. A každý vztah, pokud má být životaschopný, tak se musí udržovat. Jak? Především pravidelností. Asi mně dají za pravdu všichni sportovci, hudebníci, ti, co ovládají cizí jazyky, že to úplně nejdůležitější je pravidelně opakování. Např. když je sportovec půl roku zraněný, tak mně jistě potvrdí, jak je těžké dostat se zpátky do formy. A ono je to podobné i ve vztahu k Bohu, to pravidelné opakování nás udržuje při životě. Nebo v rodině nedělní oběd, kdy se celá rodina sejde a je pohromadě, to ovlivňuje i jejich vztahy během toho pracovního týdne, kdy na sebe nemají tolik času. Já tomu říkám zdravý návyk. Určitě znáte, když máte nějaký zlozvyk a chcete se ho zbavit, tak jak to jde těžko se ho zbavit a někdy to nejde vůbec. A teď si představte, že máte něco ne špatného, ale dobrého a to vás drží pohromadě, to je hlavní smysl třetího přikázání.
Čtvrté přikázání: cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Velmi krátce, to jak chcete, aby se vaše děti chovaly k vám, až budete staří, tak se chovejte ke svým vlastním starým rodičům, protože jak se chováte vy, tak se také vaše děti budou chovat k vám. Neplatí to absolutně, ale většinou to tak je.
Páté přikázání nezabiješ: že nemáme zabíjet, to je jasné, ale co také zabíjí, aniž si to často uvědomujeme, tak to jsou pomluvy. Pomluva někdy dokáže daleko lépe zabít, než jakákoliv jiná zbraň. A kdo to dělá a vědomě dělá, tak si křiví sám vztahy, která má, a tak nakonec ublíží i sám sobě.
Šesté přikázání nesesmilníš: lidská sexualita je velmi důležitá a je to Boží dar, který je velmi silný a díky kterému můžeme navazovat trvalé vztahy. Má však v sobě háček, že pokud je partnerský vztah navázán především na lidské pudovosti, tak se může stát, že partneři spolu začnou žít, poznávat se, ale ta rovina duchovní, přirozená, bude výrazně nižší, než ta rovina tělesná, a tak po nějakém čase zjistí, že se vlastně neznají, že jsou natolik rozdílní, že jejich další společný život je neudržitelný a rozejdou se. Jenže to tělesné v nás nechává stopu i do dalších možných vztahů, takže i když tento vztah ukončím, zůstává v mém podvědomí po něm stopa. Lidská tělesnost je velmi dobrý sluha, ale špatný pán, když člověk podléhá svým pudům.
Sedmé přikázání nepokradeš: jedna věc je krádež jako taková, nic z  ní nevzejde dobrého z jednoho prostého důvodu, protože křiví vztahy a jaké má člověk vztahy, tak natolik je člověkem. A za druhé toto přikázání má ještě jeden rozměr, být spravedlivý. Co to znamená? Dát každému, co mu náleží? Nemusím nic víc, ale neměl bych ani méně, protože pouze ten, kdo dokáže být poctivý v maličkostech, ten dokáže být poctivý i v těch velkých věcech.
Osmé nepromluvíš křivé svědectví proti bližnímu svému: jedna věc je lež, která je závažná, druhá věc, která je mnohdy ještě závažnější, jsou různé polopravdy, které člověk vyslovuje. Být dobře s každým. Ono to může i velmi dobře fungovat s nikým si to nerozházet. Proplouvat životem, nebýt ani ryba, ani rak. Jenže když pak přijde v životě něco, kdy se musím rozhodnout pro něco těžkého, ale správného, tak je otázka, jestli toho budu schopen, když jsem celý život jenom kličkoval, takže nakonec na to doplatím zase já sám.
Deváté přikázání: Nevezmeš manželku bližnímu svému, jsou různé nevěry atd. Ty většinou nevzniknou sami o sobě, ale když je manželský život nenaplněn. Když se v něm necítím dobře, tak hledám nějaký únik, ale to pak bývá jen vytloukání klínu klínem a neznám případ, kdy by to končilo příliš dobře.
Desáté přikázání: Nevezmeš majetek bližního svého. To je především lidská závist. O ní se říká, že je to nejhloupější ze všech hříchů. Máš hřích a nemáš nic jiného a lékem na ni je přejícnost, a kdybys věděl, co ten druhý musel obětovat pro to, aby měl to a to, tak bys to možná ani nechtěl. Ostatně jak to funguje s tou závistí, tak o tom bych vám rád na závěr dnes řekl rád jeden vtip. Jednoho pána potká kouzelný trpaslík a říká mu: přej si, co chceš a já ti splním tři přání, ale má to jednu podmínky, to, co splním tobě, tak tvůj soused dostane dvakrát. A tak pán chce krásné nové auto. Bum má ho, ale soused má dvě. No pánovi není jedno, že soused má dvě, ale budiž, a tak chce nádherný nový dům. Bum má ho, ale soused má dva. Tak přemýšlí a říká si, to přeci není možné, jak k tomu přijdu, že soused má takové štěstí, ani toho trpaslíka nepotkal a tak přemýšlí dál a trpaslíkovi řekne: víš ty co, tak já bych chtěl mít čtyřicítky horečky.
A co na závěr: nejšťastnější není ten, kdo toho má hodně, ale kdo je šťasten z toho, co má.
Amen