Liturgické texty: 1. čtení: Sk 4, 32-35
2. čtení: 1 Jan 5, 1-6
Evangelium: Jan 20, 19-31
Vzpomínáte paní, jaké to bylo dřív, tenkrát plný kostel lidí a na Boží Tělo vyzdobené, plné břízek. No a co teprve ty průvody a to procesí a poutě a družičky, tolik družiček tady stávalo. No jo, to už dneska není, to kde pak, ta dnešní doba, to už vůbec. A tak vzpomínáme, naříkáme, někdy také nadáváme a někdy se také strachujeme. Strachujeme se, jak to půjde dál, když je v tom kostele stále méně lidí a když už se nechodí procesím.
Jsme jako učedníci, kteří ze strachu před židy seděli za zavřenými dveřmi. A možná také vzpomínali. Vzpomínali na to, jak to bylo krásné, když chodili s Pánem v Galilei. On uzdravoval nemocné, rozmnožoval chléb, oni mu byli blízko, poslouchali jeho kázání, ale teď kdepak. Oni ho ukřižovali, co bude dál, teď už to není, jak to bylo. A jak tak mezi sebou povídali a jak se strachovali, stanul Pán mezi nimi a řekl: pokoj Vám. Ani jim neřekl, jen se dál strachujte, ani jim neřekl, jen vzpomínejte. Nesedl si ke stolu a neřekl: jo kamarádi, to jak bylo, to už nebude.
Jako mě poslal Otec, tak já posílám Vás, přijměte Ducha svatého. Náš Bůh není Bůh vzpomínek, nostalgií, pláče a strachu. Náš Bůh je stále činný a stále nový. Pro Boha neexistuje něco ztraceného. To jen my jste z toho udělali něco, co jsme opustili. A není jistě jen náhodou, že první dar Ducha svatého je odpuštění, protože to je i naše vina, že dnes již ten kostel není plný. Ale o to nejde, jde o to, abychom nezůstali stát, abychom se nedívali zpátky, ale dívali se dopředu. Dnešní neděle a první čtení ze Skutků apoštolů nám ukazuje, co Duch svatý udělal s těmi ustrašenými a bázlivými chlapi, ti, kteří se báli vystrčit nos, tak v síle Ducha svatého jdou hlásat evangelium. Co udělá s člověkem, když přijme zmrtvýchvstalého Krista?
Byli naplněni Duchem Božím a o to právě jde, protože čím si plný, tak to tvůj život mění. A já se bojím, že jsme často plni něčeho úplně jiného, než Boha. Že jsme plni sami sebe. Myslíme na sebe, strachujeme se o sebe a pak ze svého života sami děláme karikaturu. Karikaturu své pýchy, ješitnosti, samolibosti, místo toho abychom ve svém srdci objevili Boží obraz a živili ho, abychom sami ze sebe udělali Ježíše Krista v našem těle.
Ne, protože my jsme rádi sami sebou, dokonce říkáme, jó to já, kdybych se změnil, tak to už nejsem já. Tak jak to říkala jedna herečka, kdybych přestala být sama sebou, tak to raději chci být zmrzačená. Ano, tak jsme si oblíbili tu svoji karikaturu, to, co jsme ze svého života udělali my sami, tak se milujeme se svým sobectvím a se svou pýchou. Jsme plni sami sebe a pak se divíme, že Duch Boží nás nemůže změnit. Jsme plni vzpomínek, jen si vzpomeňme, na co myslíme, když se setkáme, jó jak to bylo.
A tak se z nás stávají staromilci, kteří se pořád jenom dívají zpět. Jsme plni strachu a obav. A tak se nám do čela vrývají vrásky a jsme plni starostí, takže jsme ustaraní. Ano čeho jsme plni a naplněni, tak takový je náš život. A já jsem zvědav, kdy Bůh konečně prolomí tu plnost našeho srdce a vyžene nás ven samotné, abychom se nechali naplnit Duchem Božím. Protože to bude okamžik, kdy se začne také měnit život náš. Do jaké míry se vyprázdníme a do jaké míry budeme toužit po Bohu, tak do takové míry může přijít Bůh sám a změnit nás.
Amen