Liturgické texty: 1. čtení: Sk 3, 13-15.17-19
2. čtení: 1 Jan 2,1-5a
Evangelium: Lk 24,35-48
Strach, jedna z nejsilnějších lidských emocí. Každý z nás jej má a strachujeme se o to či ono a potom dokážeme jednat naprosto iracionálně. Navíc mediální prostor ví, že strach je jedna z nejsilnějších lidských emocí a tak na něj stále útočí. Jsou nám představovány krize, ty či ony, aby člověk nezůstal chladným a stále dychtil po nových informacích.
Strachujeme se i o svoje vlastní rodiny, zvláště tehdy, kdy vše není tak jak jsme si představovali a tím vlastně nežijeme, ale jen přežíváme. I učedníci to měli tak, seděli za zavřenými dveřmi a vzpomínali, jaké to bylo dřív, ale teď? Vkládali do Krista tolik nadějí, že je osvobodí od Římanů, že bude vládnout celému Izraeli, ale On klidně přijme smrt na kříži. A co bude s nimi? Také budou muset zemřít, tak  si jistě ten svůj život učedníků Krista rozhodně nepředstavovali.
Ano, tak je to vždy, když ta naše vůle se s tou Boží rozchází, že také máme náběh na to Krista opustit, nebo sedět za zavřenými dveřmi a vzdychat jaké to bylo dřív, vždyť jsem tolik pro ten kostel obětoval a tohle je výsledek. A co na to Kristus? Vstanul uprostřed nich a řekl: pokoj Vám. Ani jim neřekl: jo kamarádi, jaké to bylo dřív, tak to už nebude. Ani jim neřekl, jen se dál strachujte, protože teď už to nemá cenu. Ani jin nevyčítal, protože moc dobře věděl, co s lidmi dělá strach, když se nesplní ty jeho představy o životě.
Ale řekl jim, dnes se naplnilo Písmo, přijměte skutečnost, tak jak je a pojďte s tím něco dělat. Nezůstávejte ve svém strachu za zavřenými dveřmi, ale pojďte žít přítomnost, protože to je jediná podstatná část života, kterou já opravdu můžu měnit. Neohlížet se zpět s nostalgií, ale s vědomím, že Kristus pro nás zemřel, abych já mohl žít životem věčným. A čím plním svoji duši, tak to ze mě také vyvěrá.
Není to tak dlouho, kdy jsem byl na kontrole na Žlutém kopci a na té kontrole jsem strávil přes 4 hodiny času. Dovedete si to představit 4 hodiny čekáni na to, než si vás někdo zavolá, ale o to nejde, i to je způsob jak se učit pokoře a trpělivosti, a tak jsem se tam modlit, četl jsem, ale ono to tolik hodin na té tvrdé židli nejde, a tak jsem pozoroval ty lidi kolem sebe, jak tam čtou Blesk, Tinu, dívají se na bezduché televizní pořady a bylo mně jich líto, protože čím se živíš, čím jsi plný, tak to vychází z tvého nitra.
Těm učedníkům také Ježíš mnohokrát říkal, že bude muset trpět a zemřít na kříži a co oni na to? Nejprve si jej Petr bere stranou a říká mu, to se ti nikdy nestane. Potom, co za to dostane kartáč, tak se jej ostatní na to bojí zeptat a nakonec se mezi sebou začnou dohadovat, který z nich je největší. Ano, čím jsi živ, to ovlivňuje tvůj život a já se bojím, že jsme často živeni svým strachem, a tak se stále víc uzavíráme sami do sebe.
Ať to udělá někdo jiný, přeci já tady nebudu veřejně nic dělat. A tak se uzavíráme do sebe se svými strachy, obavami a tvoříme si v sobě takový virtuální svět a bojíme se toho, že by něco mohlo být jiné, než jsme si představovali. A pak, když náhodou je to jiné, tak se stejně jako ti učedníci zavíráme za zavřené dveře a nechceme nikoho přijmout.
Nevidíme, neslyšíme, když je něco jinak, než jsem si představoval. Nevidíme, neslyšíme ani tehdy, kdy nám kněz mluví do našich životů, protože přeci já jsem v pohodě, to on se musí změnit a potom jsme jako ti učedníci, co seděli za zavřenými dveřmi. A co na to Ježíš? Poslal jim nového přímluvce Ducha sv., ale záleží na každém z nás, jestli jej přijmeme a necháme svůj život proměnit, jako to nakonec udělali ti apoštolové, anebo stále zůstaneme sedět za těmi zavřenými dveřmi se svým strachem, se svými obavami, se svoji nechutí něco na sobě dělat.
A tak Tě Pane, prosíme, dej nám svého Ducha, abychom jej nejenom přijali, ale v jeho síle proměnili i své vlastní životy a nebyli jako ti učedníci, kteří ze strachu seděli za zavřenými dveřmi.
Amen