Liturgické texty: 1. čtení: Sk 1,15-17. 20-26
2. čtení: 1 Jan 4, 11-16
Evangelium: Jan 17, 11b-19
První věta dnešního evangelia je Ježíšova prosba, aby nás Otec zachoval ve svém jménu. A co si pod tím můžeme představit? Zachovat nás v jeho jménu. V Ježíšově době jméno znamenalo podstatu osoby, je to něco, čím se zjevuje to nejvnitřnější tajemství osoby a Boží jméno bylo ve SZ něčím, co nemohl normální smrtelník ani vyslovit. Jahve, jsem, ten, který jsem. A Ježíš toto rozkrývá dál, že Bůh není jen podstatou bytí, ale je to zdroj bytí, že je to Otec a je to zdroj lásky. Dnes jsme slyšeli v tom druhém čtení, že Bůh je láska a to je jedno z největších zjevení, které vůbec v NZ máme.
A Ježíš celý svůj život zjevoval Otce. Je to jeho z největších poslání ukázat, kdo to je Bůh. Kdo je ten Bůh, který je jeho Otcem a který má být Otcem nás všech. Že je to Bůh, který je láska. A zůstávat v jeho jménu, znamená zůstávat v jeho lásce, tak jako Ježíš na jiném místě říká, že on zůstal v Otcově lásce a přeje si, abychom my v té jeho lásce také zůstali. Jinými slovy, základem života člověka, Ježíšova učedníka je, že se trvale vystaví tomuto proudu Boží lásky, která mu dá průchod v jeho životě i k těm ostatním. Tak to je zůstávat v Božím jménu. Zůstávat v tom proudu lásky, kterou má Bůh.
Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Na několika místech Janova evangeliu mluví Ježíš o místě této radosti, kterou nám nemůže dát nic stvořeného. Kterou si nemůže člověk sám vytvořit a dát. A je to otázka víry, abychom si my nechali tuto radost darovat. Je to radost, která je ovocem Ducha sv., čili přebývání té lásky mezi Otcem a Synem, v tom proudu lásky, kterým nás Bůh zahrnuje, tak důsledek tohoto setrvávání v Bohu je ta radost, která tryská z našeho srdce a která to srdce naplňuje.
Chci, aby jejich radost byla plná, a to znamená, aby křesťané byli ti, ze kterých ta radost přetéká na ty lidi kolem. A je znamení toho, že je Bůh mezi námi. Dal jsem jim tvé slovo, posvěť je v pravdě, protože tvé slovo je pravda. My křesťané jsme ještě hodně na cestě k tomu, abychom pochopili, že Ježíšovo slovo je jeden z největších darů, které nám zde na zemi nechal. Jeho slovo mluvené, zachycené psané a v důsledku slovo, které On vyslovuje každý den, ke každému z nás, protože On je to slovo vyslovené Otcem. Pro nás a pro naši spásu. Ježíš zde říká velmi zajímavou věc. Posvěť je v pravdě, tvé slovo je pravda. To znamená, že slovo posvěcuje člověka.
My víme, že při každém slavení eucharistie, když kněz říká slova proměnění, tak na základě toho se chleba a víno proměňují v tělo a krev Páně. Ale tato Ježíšova modlitba nás upozorňuje, že každé Ježíšovo slovo je slovo proměňovací. Když člověk přijme to slovo, jako jej přijala Matka Boží, tak zcela mu otevře svoji mysl, svoje srdce a také svoje tělo, tak to slovo má moc nás posvětit a proměnit. A Ježíš se dále modlí, nejsou ze světa, tak jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od zlého. Je to zvláštní, když to Pán Ježíš tolikrát opakuje a je to proto, aby to nezapadlo, protože život ve světě pro pravého Ježíšova učedníka není vůbec jednoduchý.
Žijeme ve světě, který je nám mentalitou naprosto vzdálený, protože v něm většina lidí je vzdálena Bohu. A jsou ovládáni tím, kterému Písmo svaté říká "vládce tohoto světa". Který ovládá lidské smysly, který ovládá lidskou vůli, lidská rozhodování a který skrze lidi vzdálené Bohu tento svět ovládá. A my v tom světě žijeme. A máme v něm poslání. Jako ty jsi mě poslal do světa, tak já jsem je poslal do světa.
Čili - Ježíš nás vědomě posílá do situace, která nám je nepřátelská. Která nám je vzdálená a ve které se necítíme dobře. A je důležité, abychom to přijali jako poslání. Právě pro ty, kteří v tom světě žijí. Protože dokud Pán nepřijde, tak celý svět má velkou šanci na obrácení, které on chce tomuto světu dát, skrze učedníky, které do světa posílá. A má to jeden velký předpoklad, aby ten učedník do toho světa přicházel v mentalitě, která není světská. To znamená, aby si zachoval tu absolutní odlišnost od toho světa, do kterého přichází. Ten Boží život, který nám Pán Bůh dal a který opravdu ze světa není. A pak se Ježíš na závěr toho úryvku modlí: a pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.
Jednou větou Pán vyjádří něco, co je pro nás velmi drahé. On věděl a ví, že my sami ze sebe nejsme schopni ničeho. Proto se stal jedním z nás. Identifikoval se zcela a jednoznačně s lidstvem, s každým člověkem. A tím, jak se s námi spojil a zcela se vydal v Otci v oběť a posvětil lidské tělo, tak posvětil každého z nás. Čili toho, čeho nejsme sami schopni, můžeme dosáhnout pro spojení s Kristem. Když vezmeme vážně, že On se s námi identifikoval a my se budeme ve všem identifikovat s ním, tak přijmeme i to posvěcení, které On dosáhl obětí sebe sama. A tak se nám skrze vztah k Ježíši otevírá jedinečná cesta vnitřní proměny, kterou můžeme prožívat každý den a zvláštním způsobem při slavení eucharistie.  
Přijměme tedy Pána, který se s námi spojuje, oddejme se mu, abychom i my zakusili radost proměny. Vždyť ta slova, toto je moje tělo, toto je má krev mají být vyslovena i nad každým z nás a nad celým našim společenstvím.
Amen