Liturgický text: 1. čtení: Sk 2, 1-11
2. čtení: Gal 5, 16-25
Evangelium: Jan 15, 26-27; 16, 12-15
Dnes slavíme slavnost seslání Ducha sv., o kterém Písmo píše, že nastalo v Den letnic, tedy 40 dní po velikonocích. Proč právě po tak dlouhé době? Protože každý velký okamžik lidského života je třeba nejenom zažít, ale prožít a to chce čas, jinak jsme stále na povrchu. Stále hledáme nové a nové zážitky, ale život nežijeme, jen prožíváme a necháváme jen tak samovolně plynout. A jak život skutečně žít? Především skrze poctivou práci a modlitbu, známé heslo benediktinů ora et labore (modli se a pracuj). Právě tak to dělali apoštolové spolu s Pannou Marii a pak na ně sestoupil Duch sv..
A ten Duch sv. je pro nás obtížný na pochopení, protože žijeme v době Ducha sv. Jak to? Vysvětlím. Ve SZ vystupuje především Bůh Otec první božská osoba, ale kým Bůh Otec skutečně je, nám ukazuje, až Ježíš Kristus v NZ. Jak to? Lidé ve SZ chápali Otce jako Boha svárlivého, zatvrzujícího srdce a přísného soudce, a teprve Ježíš Kristus nám ukázal, kým Otec je. Že tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, že se k němu můžeme modlit, Otče náš, apod.
A podobné to bylo i s Ježíšem, protože židé jej čekali jako mesiáše vojenského, nebo velekněžského a On za nás zemřel na kříži a i když to Ježíš za svého života říkal apoštolům, jaký On je Mesiáš, tak oni mu nebyli schopni porozumět. Až po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání si mohli říci, aha, tak tak je to. A my žijeme dnes v době působení Ducha sv. a tedy nám tato třetí Božská osoba zůstává z těch třech nejvíce tajemná, protože její veřejné působení nebylo zcela ukončeno, jako u Boha Otce ve SZ a u Ježíše v evangeliích.
Ale přeci o něm něco víme. Víme to, že Duch sv. je ten, který zprostředkovává odpuštění a že bez odpuštění člověk tohoto Ducha nemůže ani přijmout. Proč? Vždy, když narazím na téma odpuštění, tak se ptám, a pro koho člověk odpuštění potřebuje, a většinou mně lidé správně odpovědí, že pro sebe. A já se opět ptám a proč? A zde už ta odpověď nebývá tak jednoznačná, protože v tom už tak trochu tápeme.
Ale ani zde odpověď není složitá, protože pokud jsem něčím zraněn, zraněná, tak to svoje zranění, pokud jej neléčím, přenáším na druhé. Tedy pokud mám v sobě hořkost, nenávist, nelásku a s těmito svými sklony a emocemi nepracuji, tak je přenáším i na druhé, zvláště pak na ty, na kterých mě nejvíce záleží, protože ke komu mám blíž, tak toho dokáži daleko snadněji zranit.
Potkal jsem člověka, který byl zahořklý na celý svět a ti, kdo mu chtěli pomoci, tak ti to schytávali za všech nejvíc, protože je zraňoval svými zraněními, takže od něj nakonec všichni více méně odešli a on si vytvořil doslova peklo na zemi ze své nelásky a neodpuštění. A k takovému člověku ani Bůh nemůže, protože se před ním ten člověk uzavřel. Proto také my máme odpouštět, abych byl schopen odpuštění nejenom přijmout, ale i darovat. Ono totiž odpuštění nelze přijmout, pokud sám odpouštět nedokáži. Co nemám, nedokáži nejen dávat, ale i přijímat. Ano, nakolik se k Božímu duchu otevřeme, nebo uzavřeme, tak natolik z něho můžeme čerpat.
A není jistě náhodou, že plnost Ducha sv. se má na člověku projevit po biřmování, kdy na té cestě životem se sám svobodně rozhodne, že tuto svátost přijme a nejenom přijme, ale že i díky této přijaté svátosti chce pomáhat k růstu celé církve, protože pokud to nedělá, tak se podobá tomu, kdo od Pána přijal určitou hřivnu, kterou posléze zakopal.
A místo toho, abychom toužili po plnosti žití z Ducha, tak se při křtu setkávám s tím - a to ten kmotr musí být skutečně biřmován? A nešlo by to jinak? A já tu svátost nechci, protože na to nemám čas!
Tak se chováme k Božím darům a pak se divíme, že od Boha žádné přijetí necítíme, když nejsme ochotni vyjít sami ze sebe a svojí sebestřednosti, a v podstatě i v dospělosti máme víru malých dětí, kdy si kladu otázku a co z toho budu mít. Jenže pak svůj křesťanský život nežiji, ale jen prožívám. Nakolik se Bohu otevřu, tak natolik mohu čerpat z jeho lásky a milosti.
A pak zde máme sedm darů Ducha sv. a i ty budou v našem životě působit tak, na kolik se jim otevřeme. První dar je dar moudrosti. Moudrost není o tom, jak jsem chytrý, jaký mám intelekt, ale je o tom, abych dokázal rozlišit věci řešitelné a neřešitelné. Např. někdo má v rodině rozpadlá manželství mnoho let a stále se tím trápí, ale spojit to již nelze, ale jsou zde děti a vnoučata a stále je jim předhazováno, jak to bylo s těmi rodiči a tím se zraňují všichni navzájem. Tedy dar moudrosti je o tom, rozpoznat skutečnosti neřešitelné, a s těmi se smířit, a řešitelné, se kterými je třeba něco dělat.
Dar rozumu je o tom, abych pronikl do věcí. Našel kořen, proč se stalo to a to a buď hledal řešení, nebo se poučil z toho, co již řešit nelze. Dar rady správně se rozhodnut, pokud dojdu k poznání, že daná věc je řešitelná, např. když to nešlo u dětí, tak aspoň vnoučatům zprostředkuji dar víry, tak je třeba najít vhodné prostředky, kterými danou věc budu řešit, a Duch sv. mě bude pomáhat.  
Dar síly je především o vytrvalosti v dobrém. Často se stává, že si dá člověk nějaké přecevzetí, ale to po nějaké době, tak nějak zase vyprchá. Dar síly je především o tom, abychom vytrvali v dobrém, protože pokud věci nedotahujeme do konce, tak k čemu to je? Dar umění, neboli v každé své lidské snaze objevovat Boží přítomnost. Stávat se stále více a více Božím nástrojem. V tom je krásné to benediktínské pravidlo modli se a pracuj. Usiluj ve všem tak, jako by záleželo jen na tobě a vždy to svěřuj do Boží péče. A k tomu pomáhá i další dar Ducha sv., a to dar zbožnosti. Přes veškerou naši snahu a úsilí, přes veškeré dobré rozeznání nám spoustu věcí nevyjde, ale vždy můžu prosit Pána o pomoc. Tak Pane, pomoz mně tam, kde moje vlastní síla selhává. Pomoz mi, i když přes veškerou moji snahu nekonám dobro, které chci konat, a proměň všechny mé nedostatky, které ti upřímně odevzdávám. Tak to je dar zbožnosti důvěřovat Pánu, že dokáže napravit mé nedostatky, pokud mu je odevzdám a proměnit je v něco krásného.
A poslední je bázeň Boží. Bázeň není strach, je to Boží svrchovanost, kdy si mám především uvědomit, že přes veškerou svoji snahu, přes veškerou svoji modlitbu se Pán může rozhodnout, že to v mém životě bude prostě jinak, než jsem si to naplánoval a přijmout to. Přijmout to, že Bůh ví daleko lépe, než já, proč se v životě mém a mém okolí stalo to a to, i když jsem se tolik snažil, aby to bylo jinak a i to Pánu odevzdat. A pokud to dokáži, tak se ve mě naplno může projevit Duch Boží, tak jak se naplno projevil v těch apoštolech a všichni se divili a žasli, kde se v nich vzala ta moc.
A tak Tě Pane, prosíme, nauč nás otvírat se Tvému Duchu a nedopusť, abychom se spokojili jen s tím málem, že se tak nějak potácíme na té cestě k Tobě. Ale zapal naše srdce, tak jak si zapálil Ty srdce apoštolů, aby se i na nás mohl projevit ten Duch, kterého jsi nám poslal.
Amen