Liturgické texty: 1. čtení: Dt 4, 32-34. 39-40
2. čtení: Řím 8, 14-17
Evangelium: Mt 28, 16-20
Já už tě nikdy nechci vidět, to, co si ke mně dovoluješ, tak to je tedy příliš. Už tě mám plné zuby, to si raději ve všem vystačím sám. Ano, tak se chováme, když nám někdo ublíží, jsme velmi citliví na sebe a na svoje ego a občas jako malé děti svádíme i to, co uděláme sami na ty druhé. Já bych se v té hospodě neopil, ale to ten kamarád, tak ten za to může. Já bych o ní nic špatného neříkala, ale když ty kamarádky začaly, tak to víš, že jsem se také přidala se svojí troškou. Tak tak se občas chováme a jsme velmi citliví na to svoje já. Občas to člověk zažije i ve zpovědnici, že ten člověk mluví o všem, jen ty svoje hříchy nevyznává.
Stalo se mně to jednou u dětí, když mně říkaly, a pane faráři, z čeho se mám zpovídat, já vlastně žádné hříchy nemám. Naštěstí tam byl ten druhý, který měl rovněž po ruce zpovědní zrcadlo a říkal: co to říkáš, ty máš to a to a to. A ten první na to: a ty máš to a to a to. Ano jak krásně vidíme ty chyby na druhých a na sobě ne. A právě do té naší přípravy na 1. sv. přijímání nám církev posílá slavnost Nejsvětější Trojice.
A my na to, tak to nám ještě scházelo. Jakoby nestačilo, že Bůh po nás toho tolik chce, tak ještě máme slavit a rozebírat jeho Trojiční život, kterému, ale naprosto nerozumím. Nejen ti malí, ale i my, co věříme již mnoho desítek let. A přitom je to to nejstěžejnější tajemství našeho života, jelikož se týká vnitřního života Božího se kterým, jak doufám, budeme jednou všichni sdílet celou věčnost.
Život na věčnosti bez Trojičního Boha by se totiž stal pro člověka peklem. Proč? Protože pravá podstata nebe je neustále dorůstání do Boží lásky, a to je i podstata dnešní slavnosti. Bůh v Trojici má v sobě naprosto dokonalý vztah, takže se může zdát, že je více tím vztahem, než osobou a my se mu máme v nebi připodobňovat. Zdá se nám to složité? Nejspíš ano, protože my jsme nejdřív osoba a pak teprve tvoříme vztah, ale u Boha to jde souběžně.
Prosím vás, co to tady ten kněz plácá, jak může jít vztah a osoba souběžně? Vždyť přeci je tak důležité, abych se měl dobře. No dobře, tak i ten můj soused se má mít dobře, ale ne zas tolik co já, protože nic nepotěší člověka tolik, jako neštěstí druhého. Ano, tak jsme si na sebe zvykli. Jen si to přiznejme, že když nám někdo něco říká, co se nám nehodí, jak hledáme chyby na tom, který nám to říká. Jak si dokážeme obhajovat i neobhajitelné, abychom nemuseli přiznat, že jsme udělali chybu, nebo že nejsme zrovna na té správné cestě. Tak se občas ve větší, nebo menší míře chová každý z nás a pak se nedivme, že tajemství Boží Trojice nám zůstává zahaleno.
Protože pokud toto tajemství chci odhalit, tak musím vyjít sám ze sebe a přijmout druhého. A to nám často nejde. Já k němu už nic necítím a tak manžel opouští manželku po 20 letech manželství. Cit, kdy zůstávám s tím druhým, jen pokud je mně s ním dobře a když není, tak jej opouštím. Přeci já si vystačím sám. Tak to je největší nepochopení lidství, zůstat sám uprostřed cesty, protože žít dobře vztahy je namáhavé.
Říkám vždy snoubencům na první přípravě, že nejdokonalejší obraz Boží Trojice je fungující rodina. Láskyplný vztah mezi mužem a ženou a plod jejich lásky dítě. Ano, dá se žít i egoismus ve dvou, kdy mně stačí si života užívat a nebrat za něj žádnou odpovědnost. Dá se takto žít i život ve farnosti, kdy se budu věnovat jen těm svým vyvoleným, a na ostatní mně nezbyde čas. Ale to není život, ke kterému jsme byli stvořeni.
Ano Boží Trojice má dokonalý vztah sama v sobě a v podstatě by si bez nás naprosto vystačila, ale ona sama chce do tohoto vztahu pozvat i každého z nás. Ne jako jednotlivce, ale jako celé společenství a záleží pouze na nás, jestli toto Boží pozvání přijmeme, nebo odmítneme. A tady se láme chléb, jestli my skutečně v každém člověku chceme spatřovat obraz Boží a toužíme, aby také on do vztahu k Pánu a potažmo i k lidem dorůstal, nebo ne. Protože nelze mít dobrý vztah k Bohu a přitom opovrhovat člověkem.
Ano, může mně být mnoha lidí líto, protože pošlapávají svoje lidství svým sobectvím, svojí neláskou, svým zahleděním na věci pomíjivé a dokonce je nemohu ani násilím měnit, protože ani Bůh to tak nedělá, ale to neznamená, že budu druhými pohrdat. Že se s nimi budu srovnávat, zvláště tehdy, když si myslím, že oni hřeší daleko více než já, a já v porovnání s nimi na tom nejsem zase tak špatně.
Že ani tu víru nemám tak hrotit, protože na tom nejsem zase tak nejhůř. A zapomínám na to hlavní, že mým životním posláním je dorůstat do Trojiční Boží lásky již zde na zemi. To je moje poslání i cíl, abych došel nejen k Bohu, ale i mnohé přivedl do Trojičního vztahu s ním a pokud to nedělám, tak ten svůj život vlastně promarňuji.
K tomu byl pozván každý z nás, když přijal křest ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Tedy přijal pečeť Boží lásky, kterou má nejenom přijímat, ale zároveň rozvíjet a darovat. Abychom všichni, až se naplní nás čas, s ním mohli tuto lásku rozvíjet v Božím království a tak naplnili své poslání, ke kterému jsme byli stvořeni.
Amen