Liturgické texty: 1. čtení: Dt 5, 12-15
2. čtení: 2 Kor 4, 6-11
Evangelium: Mk 2,23 – 3,6
Začala svatební hostina a někdo z obsluhy přišel a odebral novomanželům jeden talíř a jeden příbor a všichni se těšili na tu podívanou, že se budou muset  krmit navzájem z jednoho talíře a jedním příborem. A tak se do toho dali a moc jim to nešlo, všichni se smáli až najednou ten ženich, jakoby se najednou naštval, vzal talíř a vzal tu lžíci a rychle tu polévku dojedl. A kdosi poznamenal: no tak to začínáš pěkně. A on řekl: no a co, jsme přece jedno tělo, tak je to přece jedno, kterou pusou to jde dovnitř. A všichni se smáli a on také, protože věděli, že i když jsou si lidé hodně blízko, jsou situace života, které za nás nemůže udělat vůbec nikdo. Ani ten, se kterým tvoříme jednu bytost.
Mé Tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj a my si tak často myslíme, že vždyť přece to stačí, že ten kněz jde k přijímání a že ti nejzbožnější z farnosti, aspoň někdo. A zapomínám, že najíst se jinými ústy za nás nikdo nemůže. Co nás dovedlo k tomu, že jsme od toho nebeského daru, který Bůh nabízí, zůstali tak chladní? Vždyť Ježíš mluví o pokrmu k životu a my jsme z toho udělali odměnu zbožných a svatých duší, bonbón pro hodné děti, kaviár při večeři, který mohu, ale zároveň i nemusím mít. Vždyť já přece s Bohem žiju. Skutečně žiji s Bohem, když už ani nepociťuji hlad po chlebu života, eucharistii? Je možné žít a přitom nejíst? Nejsme spíš chodící mrtvoly, když nejíme tělo, které nám Ježíš nabízí? A nejsme jen tak trochu udržováni při životě, když chodíme ke stolu Páně jen v období vánoc a velikonoc?
My bychom měli překypovat Božím životem a tragédie je, že my už to nepoznáme, že už nepřekypujeme a hlad v srdci necítíme. Jak jsme hákliví na to, když nám půl dne nikdo nedá nic k jídlu. Ozývá se žaludek, hledáme něco k snědku, a kdybych tři dny neměl co jíst, tak zapomenu na slušné vychování a budu se rvát o kus suchého chleba. Ale že mě duch chátrá, anebo umírá, tak to už nepociťuji.
Já jsem chléb života. Kdo jí mé tělo a pije mou krev má život věčný. Bylo takovým zvykem ve středověku na královských hostinách, že drobná šlechta při těch hostinách stávala kolem té síně a nejedla. Jedli jenom ti nejváženější a mně to tak připadá, že jsme v církvi jako církev dívající se. A ke stolu Páně jakoby byli pozváni jenom někteří. Je dobře, že se Bohu klaníme v eucharistii, je dobře, že ho uctíváme, ale pravá eucharistická úcta začíná tehdy, až se pro mě Ježíš stane chlebem života, protože on právě proto přišel.
A moje otlačená kolena budou otlačena právem teprve tehdy, když já z Boha budu žít. On je to tak trochu únik pokleknout, ale k přijímání nejít. Je zajímavé, když se na Slovácku vystrojí dožínkový vůz a na voze vezou ten první chléb z letošní úrody, nikomu nepřipadá divné, že je to tak správné. Děkuje se přeci Bohu za úrodu, ale každému dochází, že ten chléb není proto, aby se vozil, ale proto, aby se snědl. A nám už nedochází, že Ježíš ve svatostánku není proto, abychom se mu klaněli, ale proto, abychom se jím živili. A když nám dochází, co je to za veliký dar velikosti a blízkosti Boží, že Bůh se nám dává, abychom si jej ohmatali, abychom směli z něho žít, že potom když poklekáme na kolena, potom víme, co děláme. Občas, ale slyším, víte, já jsem hříšný člověk, já přece nemohu chodit tak často k přijímání. Ale vždyť svaté přijímání je právě pro hříšného člověka, pro toho hříšného člověka, který ví, že je hříšný. Chesterton říká: to je svatý, který ví o sobě, že je hříšný. A myslí tím právě toho, který přichází denně k Bohu, aby svůj hřích vyznával. Asi každý kněz, který přistupuje k oltáři, si bytostně prožívá, co to je hříšnost člověka a musí Boha prosit za odpuštění, protože ví, že bere tělo Ježíšovo do nečistých rukou a že ten koho přijímá je daleko světější, než kdy naše srdce kdy bude, ale také dobře ví, že bez něho nemůže žít a to nám chybí.
My víme, že jsme hříšníci, ale už nevíme, že jediná cesta z té hříšnosti, je vyznat svůj hřích a přijít. Proto máme při mši svaté úkon kajícnosti, proto znovu a znovu prosíme za odpuštění. Ono je laciné zůstat vzadu, nebo na boku a celou mši svatou tam tak nějak přežít, ale mnohem těžší je hned na úvod mše svaté pochopit, že jsem hříšník a celou tu mši svatou mám prosit: Pane, smiluj se nade mnou, protože přijde chvíle, kdy já přistoupím před tvůj oltář a já vím, že na to nemám, ale odpusť, protože jestliže ty odpustíš mně, tak já mohu přijít a mohu žít.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mě poslal, živí Otec a já žiji z Otce, tak i ten kdo jí mě bude žít ze mne. Jsme posláni, abychom žili z Boha a to takovým způsobem jako z něho žil Ježíš. On i nás posílá do světa, abychom se my sami stali chlebem tomuto světu, aby lidé přicházeli a brali si z nás, abychom se celý život jen vydávali. Svět hladoví a Ježíš se k nim nedostane jinak, než přes nás a my pociťujeme, ale když pořád si oni jen berou, oni si ze mne berou a já na to nemám, ale to je proto, že já nečerpám z Boha. Jako mne poslal, živí Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne bude žít ze mne.
Pane, děkujeme Ti, že jsi nás poslal do tohoto světa, aby svět žil z tebe skrze nás. A prosím Tě především, abychom se Tebou nepřestali živit, každý den od rána do večera. Vždyť víš, Pane, že bez Tebe nemáme co dát. My jsme mrtví, jestliže Ty nám nedáš svůj život. A Pane, Ty víš, že my jsme hříšní a chceme být svatí. Jsme hříšní a ten pokrm, který Ty nám dáváš, nesmí přijít do jiného srdce, než do srdce svatého a tak Tě prosím, očišťuj nás. Ať z nás hříšníků se denně stávají svědci, skrze Tvůj svatý pokrm a ještě o jedno Tě Pane prosím: dej nám pocítit hlad, hlad po Tobě, abychom si nemysleli, že žijeme, když zůstáváme duchovně mrtví.
Amen