Liturgické texty: 1. čtení: Gn 3, 9-15
2. čtení: 2 Kor 4,13 – 5,1
Evangelium: Mk 3,20-35
Já za to nemůžu, to udělal on! Ba ne, co kecáš, to ty, to ty jsi to udělal, ty za to můžeš, to ne já, ale ty! Tak tak jsme se často chovali v dětských letech a ruku na srdce, tak se často chováme i dnes, když to není podle našich představ a když si nechceme přiznat svůj podíl viny. Nevidíme, neslyšíme, nechceme si přiznat, že za spoustu věcí, které se nám nepovedly, si můžeme sami a hledáme viníka, na kterého to můžeme svalit. Krásně je to vidět v tom dnešním prvním čtení, kdy první lidé po prvotním hříchu tu vinu svádějí jeden na druhého.
To ne já, to ta žena, kterou jsi mně dal a kdybys mně ji nedal, tak já bych se ničeho takového nedopustil! Ano i Boha bereme do svých výčitek a dokážeme si mnohdy omlouvat i to, co se omluvit nedá. A ta žena, to ne já, ale ten had. A nevím, jestli vás někdy napadla otázka a to jim ten Bůh ten hřích nemohl odpustit, vše urovnat a tvářit se jakoby se nic nestalo?
Jistě mohl, ale to by se ten člověk musel pravdivě podívat na sebe. To je totiž základ svaté zpovědi, tam totiž nejde o to, jako kolovrátek odříkat naučenou básničku, kterou říkám téměř stejně mnoho let, když tak s velmi malou modifikací, ale opravdu určit to, čím zraňuji sebe i druhé a to poctivě vyznat, protože jedině tak může dojít, nejen k očištění, ale i k uzdravení lidské mysli. Ano, jak poctivě se na svatou zpověď připravím, tak natolik je ta zpověď pro mě očistná a uzdravující.
A co je předmětem dnešního prvního čtení a evangelia, že toto lidé nechtějí přijmout. Je posedlý zlým Duchem, to říkají lidé, když jim Ježíš říká něco, co nechtějí slyšet. To říkají lidé, když jim Ježíš a rovněž tak církev mluví do jejich života. Přeci já nemohu chodit každou neděli do kostela, to po mně nemůžete chtít! Přeci já se nemohu každý den pravidelně modlit ráno a večer, vždyť na to nemám čas. Přeci já ani ten běžný život nemohu žít zas tak poctivě, protože ani ti moji sousedé to tak nedělají. Přeci já nebudu ten, kdo by pro ten kostel, dělal něco navíc, vždyť ani ti ostatní, to tak nedělají. Přeci já si nesáhnu na své vlastní pohodlí a vůbec já tu nejsem pro církev, ale církev je tu pro mne, a jestli se to někomu nelíbí, tak já v tom kostele vlastně ani nemusím být.
Ano tak se často chováme k Božím zákonům, vybíráme si z nich jen to, co se nám hodí a často se tváříme, že jsme ještě ti zbožní křesťané. Vždyť ten můj soused je na tom stejně, nebo ještě hůř, než já. A pokud ten kněz chce u někoho začít, tak by měl začít u něho a ne u mě.
Je posedlý Belzebubem, vyhání zlé duchy pomoci vládce zlých duchů. Ano i takto lidé utočí na Ježíše, když to Boží slovo je tak trochu jiné, než by sami chtěli, dokonce v evangeliu se mluví, že i jeho vlastní rodina jej chce poslat pryč. Proč? Protože jim dělá ostudu, tu svoji víru až příliš hrotí. Podívejte se, jaký je z něho pánbíčkář a my ho máme doma. Kdo to s ním má vydržet. A často zapomínáme, že pouze to, co je dokonale svaté, může vejít do Božího království.
Ano uznávám, že svatost některých není svatost, ale jen karikatura svatosti. Že někdo věci víry může podávat, tak odpudivě, že nejen, že pro víru nikoho nezíská, ale naopak, ještě v člověku vytvoří silné rány.
Ale to není problém v dorůstání do Boží lásky, to je problém, že i my jsme si tu cestu k Bohu pořádně zkarikaturovali. A jaká je tedy ta pravá cesta? Tak zaprvé uznání toho, že jsme hříšní, ale to není o tom, že řeknu, no tak to víte, že nejsem zcela svatý, ale že svoje vlastní chyby neházím na druhé a dokáži je poctivě ve svátosti smíření vyznat. Pak teprve může přijít ta cesta očistná, protože jinak se podobám alkoholikovi, který ví, že mu pití škodí a dokonce to klidně i veřejně přizná, ale nic s tím nedělá. Zadruhé dodržuji ty nejzákladnější pravidla Božího zákona a nevymlouvám se, proč to zrovna nejde. Tyto dvě podmínky jsou totiž prvotním předpokladem na cestě k Bohu. Zdá se nám to někdy příliš? Jistě i těm lidem z dnešního evangelia se to tak zdálo, dokonce i těm, se kterými byl Ježíš nějak pokrevně spřízněn, ale to je jediná cesta k tomu, abychom měli podíl na Božím království.
Ježíš totiž v dnešním evangeliu řekl ještě jednu velmi důležitou větu: Kdo by se rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem. Co je to? Co je to hřích proti Duchu svatému? To není nějaké zakletí, to není nic abstraktního. To je, když odmítám Boží zákon, nebo si z něho vybírám jenom to, co se mně hodí.
Já moc dobře vím, jak bych měl žít, ale mně se nechce. Však ono to nějak dopadne. Já při křtu slibuji, že ty svoje děti budu vychovávat ve víře, ale dopředu vím, že to dělat nebudu, protože mně se nechce. Však to nějak dopadne. Já vím, že se svojí partnerkou žiji v hříchu, ale mně se nechce to měnit, však ono to nějak dopadne. Já vím, že jsem u svátosti smíření nebyl řadu let a o těch dalších věcech ani nemluvím, ale mně se nechce, vždyť ono to nějak dopadne. Ano, tak právě toto je hřích proti Duchu svatému, o kterém Ježíš říká, že je neodpustitelný.
A ještě se divíte, že ti lidé říkají je posedlý Belzebubem, já tedy ne. Ano, totiž každé očišťování musí projít sice uzdravujícím, ale bolestným procesem a tady si často řekneme, ale do toho se mně, ale vůbec nechce. Raději to nechám, tak jak to je a zapomínám, že právě tehdy se naprosto uzavírám Boží lásce, tak jak to udělali první lidé. Ano i jim mohl Bůh hned po tom prvním hříchu odpustit, ale to by si ten hřích museli přiznat a ne ho házet na toho druhého. A takový člověk nevydrží v Boží blízkosti a Boží milost jim nemůže ani pronikat, protože on se před ní dobrovolně uzavře.
A tak Tě Pane, prosíme, nauč nás se na sebe dívat pravdivě, vždyť Ty víš daleko lépe než my, že každý hřích, který člověk páchá, škodí v první řadě vždy jemu samotnému.
Amen