Liturgické texty: 1. čtení: Ez 17, 22-24
2. čtení: 2 Kor 5, 6-10
Evangelium: Mk 4, 26-34
Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno, ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody. Tak to je zvláštní viďte? Alespoň mně to tak přijde. Tak člověk, ať bdí, či spí, přináší dobré plody.
No, ale pozor, pouze ten, kdo je zasazen do dobré půdy a kdo je to? Kdo je ten, který je zasazen do dobré půdy? Minulý týden jsem hovořil o tom, co je to hřích proti Duchu sv., že to je zlehčování Božích zákonů, však ono to nějak dopadne a možná jste si i řekli, tak to je velmi tvrdá řeč. Kdo to má poslouchat, ale ona to je jediná cesta, protože pokud nerespektuji základní předpisy, což je patero církevních přikázání, tak nemohu mluvit ani o tom, že můj vztah k Bohu je živý!
Ale dnes máme mluvit o něčem jiném. Ježíš totiž hovoří, že ten, kdo žije podle Božího zákona, podobá se tomu, kdo je zasazen do dobré půdy. A takový člověk, ať si to uvědomuje, nebo ne, tak vydává dobrý užitek, nejen sobě, ale i těm, kteří jeho příkladu následují.
Kdo je ten, kdo je zasazen do dobré půdy? Jak již jsem řekl, to je ten, který dodržuje Boží zákon. Abych nemluvil příliš abstraktně, již jsem to zmínil mnohokrát a zmíním to znovu, že pravá láska se projevuje především skrze povinnost. Vždy to říkám snoubencům, když za mnou přijdou ohledně svátosti manželství a vždy na mě koukají jako bych spadl z višně. Láska a povinnost, tam přeci nejde dát rovnítko.
No jo, ale každý vztah, aby byl životaschopný, tak se do něj musí investovat a nikdy to nejde činit tak, že bych si řekl. Kdyby se ten můj partner změnil v tom a v tom, to by byl ráj na zemi. Tedy říci si to můžu a můžu to i několikrát denně připomínat tomu druhému, ale většinou dosáhnu pouze toho, že ten druhý se ještě o to více zatvrdí. Pokud chci nějaký vztah zlepšit, nebo aspoň udržet, tak vždy si musím říci a co můžu udělat já, aby ten vztah byl lepší.
Italové krásně dávají slovu amore, miluji tě, ten správný význam, já chci dobro pro toho druhého, tedy ne primárně pro sebe, ale pro svého partnera a je úplně jedno, jestli to je člověk, nebo Bůh. Ano, ideální vždy bude, když to nebude, já musím, ale já chci, protože mně na tom druhém velmi záleží.
Měl jsem v semináři jednoho spolužáka, který všem říkal, jak touží stát se knězem, ale svému studiu se věnoval jen velmi povrchně, až jej nakonec z fakulty vyhodili a pak nám všem říkal, jak je to nespravedlivé, protože on cítí povolání ke kněžství. Ale to, že si neplnil svoje základní studijní povinnosti, tak to již jako problém neviděl.
Něco podobného se může stát i knězi a farníkům ve farnosti. No jo, kdyby nás bylo, jako v té vedlejší farnosti, kdybychom měli hodně mladých, společenství, krásný kostel, tak to by se nám žilo, tak to já bych potom hned přiložil ruku k dílu, ale teď, teď a tady to rozhodně nemá význam. A zapomínáme, že jsme povolání k něčemu jinému, abychom byli tím dobrým semenem právě v té domácnosti, v té farnosti, v tom zaměstnání, ve kterém se zrovna nacházíme. Nemá cenu vzdychat, co by kdyby. Kdyby to bylo takové, či onaké, ale má velkou cenu být tím dobrým semenem tady a teď.
A o tom Ježíš dále krásně mluví. Takové semeno, se podobá hořčičnému zrno, které je sice menší, než ty ostatní, tedy Ježíš dopředu říká, že žít správným křesťanským životem je mnohem náročnější, než na to rezignovat, ale zároveň říká, že takové semeno, pokud mu dopřejeme správné podmínky růstu, přeroste všechny ostatní a dokonce se v jeho korunách budou usídlovat ptáci. Co to znamená? Že takový člověk je světlem i pro ostatní, neboli, nemáme se spokojit s průměrností, protože průměrností nikdo nikoho neoslovil, ale máme se stávat světlem světa a solí země a pokud je člověk takto nastaven a dodržuje si minimálně to základní jak v dobách dobrých i zlých, tak se podobá právě tomu, kdo roste pro Boží království, ať již bdí, nebo spí. Kéž i my můžeme slyšet to slovo, to je ten, který je zasazen do dobré půdy a vydává hojný užitek.
Amen