Liturgické texty: 1. čtení: Ex 16, 2-4. 12-15
2. čtení: Ef 4, 17. 20-24
Evangelium: Jan 6, 24-35
Občas se mně stane, že za mnou někdo přijde a chce pokřtít dítě a moje první otázka je vždy stejná, proč? Proč chcete, aby vaše dítě bylo pokřtěné? Tuto otázku dávám vždy, když chce někdo přijmout svátost křtu, manželství, biřmování a je to z toho důvodu, abychom si vyjasnili, proč to ten člověk chce. A někdy zvláště při křtu, ty odpovědi jsou takové bolestné. Víte, já chci to svoje dítě nechat pokřtít, aby bylo tak nějak zvlášť chráněné, aby se mělo v životě dobře. A to mě v duchu popadá velký zármutek, protože to je asi to největší nepochopení křtu. Navíc, když se potom ptám, jak to chtějí praktikovat s tou výchovou ve víře a oni mně v klidu řeknou, že ve víře jej vychovávat nebudou, ať se potom v dospělosti rozhodne, jestli do kostela chce chodit, nebo ne.
Ano, takto mnoho lidí přistupuje ke křtu a je to podobné s tím dnešním prvním čtením i evangeliem. Jak to? V dnešním prvním čtení si Izraelité stěžovali, jak jim bylo v Egyptském zajetí líp, protože měli dost potravy a teď jsou sice svobodní, ale stojí je to více námahy, než dřív. A v evangeliu se lidé doslova ženou za Ježíšem, ale ne proto, že chtějí slyšet jeho slova a jím se ve svém životě řídit, ale že se najedli. Podobně je to s mnohými rodiči při křtu. Je naprosto nezajímá, co ta svátost má člověku přinést, že je to vstupní brána a nesmazatelná pečeť Kristova se všemi benefity, ale také se všemi povinnostmi, které člověk od Boha přijímá a které se má snažit i naplnit, protože to stojí námahu. A situace je o to více komická, že pokud nějaký kněz jejich požadavku nevyhoví, tak jsou ti rodiče ochotni objet minimálně půlku okresu, až najdou někoho, kdo jim vyhoví. A člověk až žasne, tak na jednu stranu dokáží vyvinout, tak značné úsilí a na druhou stranu, když se dotkneme základních povinností křesťana, tak dělají, že naprosto neslyší a myslí si svoje.
Proč to říkám k tomu dnešnímu evangeliu? Protože zde je situace úplně stejná. Ano Ježíš rozmnožil chleby, aby zástup nasytil, ale ne proto, že je takto chtěl sytit stále, ale proto, aby oni začali důvěřovat Bohu a jeho slovu. Ostatně úplně stejně to dělá Hospodin na poušti, aby lid v něho důvěřoval. A co na to ten lid? Chtějí pouze ten hmatatelný zázrak? A možná se na to právě teď díváme s takým shovívavým úsměvem, protože já žiji úplně jinak a toto se mě netýká! Skutečně se mě to netýká? Nechováme se někdy stejně? Například, když tak moc často nechodíme k eucharistii a ke svaté zpovědi? Přeci mně stačí jednou za čas a zapomínáme na Ježíšova slova, kdy říká: já jsem ten chléb života. Copak po tom životě netoužíme?
Když má člověk chřipku, nedej Bože ještě nějaké jiné závažné onemocnění jako rakovina, tak běháme, šílíme a říkáme Pane Bože proč? Proč to potkalo právě jeho? A i usilovně se modlíme, což je správně, a pokud ten člověk třeba i zemře, tak bychom nejraději s tím svým náboženstvím sekli, protože Bůh se nechová spravedlivě, protože ten člověk si to přeci nezasloužil. A zapomínáme na jednu věc, že i ten život jsme dostali od Pána a my jsme pouze jeho správci.
Ano tady, když člověka potká nějaká nemoc, tak jsme na to velmi citliví, ale že jsem již více než rok nebyl u svaté zpovědi, tak to je mi jedno, nebo že žiji v nějakém hříchu, se kterým, ale nechci absolutně nic dělat. Jenže to je to největší nepochopení Božích darů. Bůh nám nabízí sám sebe, abychom skrze něj naplnili svoje lidství. Ano, neslibuje nám život bez bolesti, utrpení, strádání, dokonce smrti našich bližních a vím, jak je to těžké. Zrovna před týdnem jsem mluvil s Markétou, které tragicky před půl rokem zemřel její čtyřletý syn, a říkala mně, když se modlila na modlitbách matek, aby jej odevzdala do Boží náruče, jak to pro ni bylo těžké, protože to je asi nejtěžší na tom našem lidském mateřství a otcovství, ale i to je důležité, protože pevně věří, že její syn je už u Boha a té rodině žehná, pokud mu to dovolí. A ano myslím, že i skrze přímluvu jejich zesnulého syna Bertíka se ta rodina drží.
Zdá se nám to strašné? Jistě ano a jistě si v duchu můžeme říci, tak Bože, jak je to s tou tvojí spravedlností, když toto dovolíš? A zapomínáme na jednu opravdu důležitou věc, že náš hlavní cíl není ten život zde na zemi, ale že náš hlavní cíl je dojít do Božího království. A zde občas slyším: No tak ten svůj život jsem nežil zas tak špatně, nikoho jsem nezabil, ani nějak mnoho neokradl, tak tam přeci přes ten očistec nějak musím dojít. A zapomínám na jednu velmi důležitou věc, že pokud jsem poznal Boží lásku a Boží zákon, tak ty nároky na mě před Božím soudem budou daleko větší. A pokud jsem i pohrdal Božími dary, jako je moje pravidelná účast na eucharistii, tak si koleduji o pěkný malér.
Zdá se nám to těžké? Zdá se nám těžké dodržovat Boží zákon a žít z eucharistie? Pokud ano, tak máme jeden zásadní problém, a to, že nežiji z Boha, ale žiji ten svůj život vedle něj. Sice zajdu do kostela a občas se pomodlím, ale moc s Boží láskou ve svém životě nepočítám. Jenže potom se mohu podobat tomu zástupu z dnešního evangelia. Sice odešli za Ježíšem na poušť a poté co byli zázračně nasyceni, tak neváhali obejít celé Genezaretské jezero, ale nakonec od Ježíše odešli se slovy to je tvrdá řeč, když jim Ježíš vysvětlil, co znamená žít z něho.
A tak Tě Pane, prosíme, dej, ať my stále toužíme být syceni Tebou, Tvým chlebem života, ať kvůli tomu nelitujeme ani určité námahy a ať také dokážeme přijmout, že i přes veškerou naši snahu možná v tom našem životě nebude vše tak, jak jsme si naplánovali.
Amen