Liturgické texty: 1. čtení: 1 Kr 19, 4-8
2. čtení: Ef 4, 30 – 5,2
Evangelium: Jan 6, 41-51
Tak už je toho dost! Tak jsme to slýchávali jako malé děti, když jsme to s tím zlobením přehnali a rodiče nás zarazili a možná to ani tak vážně nemysleli. Horší je, když tato věta zazní mezi manželi po létech jejich společného života, když soustavně hledají jenom sami sebe, sobecky si lezou na nervy a tak se jejich manželství stane předpeklím. A oni z bezvýchodnosti svojí situace začnou hledat advokátní kancelář.
Už je toho dost, už toho bylo skutečně dost, říkávají staří lidé, zkoušeni a drceni utrpením, bolestí, opuštěností od svých drahých a říkají si: „kdyby si mě Pán radši vzal.“ Už je toho dost, zaznělo z úst proroka Eliáše, když po životě plném Božích skutků, po životě horlivosti pro Boha, najednou shledává, že to vlastně nemělo valný význam. Král s jeho ženou ho vyhánějí ze země a on utíká den pouští, aby zcela znaven klesl v poušti pod keřem a řekl: „Hospodine už je toho dost.“ Nejsem lepší, než moji otcové. Vezmi si můj život.
Kolikrát v životě jsme takto stáli? Takto stáli nad tím, co jsme dělali a pak poznali, že to nemá smysl. Honili jsme se a ono se to pod našima rukama hroutilo. Byli jsme unaveni, vyčerpaní, psychicky znemožněni a nejradši bychom utekli. Jen spát a probudit se někde úplně jinde. A lidé z tohoto světa to řeší tím, že vyhledají psychiatra, anebo se napijí alkoholu, nebo spáchají sebevraždu. Ale Boží muž Eliáš, když nevěděl, jak dál, říká: „Vezmi, si můj život Hospodine, nejsem lepší, než byli moji otcové.“ Konečně až nevíme, jak dál, nabídneme Bohu svůj život. Kolik to Bohu dalo síly, aby nás přesvědčil, že to naše snažení bez Boha nemá smysl.
My jsme léta žili s Bohem a vlastně bez Boha. Pachtili jsme se, honili jsme se, zbožňovali jsme svoji práci, svůj rozum a možná jsme v tom byli také tak trochu vychováváni, protože od malička se nám říkalo: „ty to dokážeš, jen to zkus, ty to zvládneš. A my jsme si napřed nevěřili a pak jsme to zkoušeli a pak jsme si říkali: „já sám.“ Já tu pomoc od nikoho nepotřebuji a naše sebevědomí rostlo a mysleli si, že převrátíme svět, tak jak to já udělám, to neudělá nikdo.
„Běž za tím kamarádem,“ říká žena muži, aby ti s tím pomohl, a muž jí říká: „prosím tě, on by mně to jenom zkazil.“ On na to nemá, to já. A studovali jsme, protože jsme chtěli něco dokázat a říkali jsme si. „Já něco v životě udělám.“ A já na to mám a pořád jsem si myslel na to své já. Já na to mám, až se mně to začalo pod rukama rozpadat. Až jsem si musel říct: „už je toho dost. Já už na to nemám.“
Blažená chvíle, kdy jsem takto předstoupil před Boha. A kdy jsem si se zbytkem víry řekl: „Bože, vezmi si můj život, vždyť to nestojí za nic, co já teď dělám, protože to nestojí za nic, pokud Bohu nedávám sám sebe.“ On přišel právě proto, abych mu dal sebe a já si říkal: Člověče, přičiň se a Pán Ti pomůže. A možná, že to není myšleno úplně tak špatně, abych nebyl lenoch, ale v praxi to často znamená: dělám bez Boha, a když na to nebudeš stačit, tak mně Bůh pomůže.
Bože my tě potřebujme jenom na to, na co jsme sami nestačili, protože jinak si vystačíme sami. Je možné, že jsme žili bez Boha a přitom s Bohem. A blažená chvíle, kdybych na to došel alespoň na smrtelné posteli.
Hospodine, už je toho dost, já na to nemám, protože v té chvíli, kdy se zcela vydám Bohu do rukou, tak pouze v té chvíli mohu zcela přijmout Boha. Ten pokrm, který se totiž nabízel Eliášovi, byl předobraz pokrmu věčného.
Já jsem chléb života, a kdo bude jíst ze mě, bude mít život věčný. A my jsme nežili z Boha. My jsme se modlili a chodili do kostela, ale žili jsme ze sebe. Žili jsme z toho, co jsme nakoupili a Bůh se nám dává zadarmo ve svém chrámu a my jsme ho nepotřebovali.
Když vidím, jak lidé dokáží stát frontu na slevy, tak si říkám, kolik času dokážeme obětovat na věci, o které nám trochu jde. A kdyby se to dávalo zdarma, tak je fronta mnohem větší, ale když se Bůh v Ježíši Kristu už 2000 let dává zdarma, tak to lidi nezajímá, protože oni na něho nemají chuť. Oni po Bohu netouží. Oni nevědí, že to, co jim chybí, je právě Bůh sám. Vstaň a jez, to je ta činnost, co Bůh od nás chce. Až mu vydáme sebe sama, abychom povstali a došli na to místo, kde se nabízí Bůh, a Boha přijali.
V křesťanství nejde o nic jiného, než abychom přijali Boha, kterému se sami dáváme. Tady nejde o věci, tady nejde, co Bůh dá nám a co my dáme Bohu, tady jde o to, že my se s Bohem vzájemně sobě odevzdáme. A ten pokrm, který takto přijmeme, tak ten nám dá sílu klidně 40 dní jít, jako Eliášovi. My sice dokážeme jít ve své vlastní síle, ale nedokážeme jít za bránu tohoto světa. To dokážeme pouze v síle Ježíše Krista.
Kdo věří ve mne, má život věčný, říká Ježíš v dnešním evangeliu. Neslibuje nějakou budoucnost, tak jak nám to vytýkají ateisté. Jó vy dáváte lidem lacinou útěchu. Máte život po smrti, máte život v budoucnu, tak teď tady trpte. My žijeme život věčný a ten začíná dnes. A ten žijeme tehdy, jestliže dnes Bohu s vírou vydáme svůj život.
A pak se nemusím bát smrti, protože ta věčnost, do které vejdu, tak tu žiji už nyní. A blázen člověk, který si myslí, že tento život bude žít sám ze sebe a pak najednou bude žít pro Boha a začne žít svůj život posmrtný. Jak ho bude žít, když jediný pokrm, který ho převede ze smrti do života je Ježíš Kristus?
Pane můj, je mně tak trochu smutno při pohledu, jak jsme s Tebou zacházeli a jak jsme žili. Žili jsme s Tebou a přitom bez Tebe. Žili jsme ze své síly a pro sebe. A já Tě chválím za okamžik našeho života, kdy si nám každému jednotlivě ukázal, že už je toho dost. A že už prostě takhle nemůžu dál. A kdy jsem Ti ne z ochoty, ale bezradnosti nabídl svůj život. A kdy Ty jsi mě dal sám sebe.
Děkuji Ti, za to, že ses pro nás stal chlebem života. A že s Tebou můžeme jít jako Eliáš v síle tohoto pokrmu 40 dní a 40 nocí až na to svaté místo, kde Tě spatříme v tváří tvář. Na tu naši horu Choreb, kde se nám ukážeš. Bože náš jenom nedopusť, že se spokojíme s tím, že ti budeme dávat jenom něco a něco od Tebe přijímat. Prosíme, ať už se nespokojíme s ničím jiným, než s Tebou samotným.
Amen