Liturgické texty: 1. čtení: Joz 24, 1-2a. 15-17. 18b
2. čtení: Ef 5, 21-32
Evangelium: Jan 6, 60-69
Tak dnes zakončujeme tu Ježíšovu dlouhou eucharistickou řeč a můžeme si říci uf. Možná i tak to měli ti, co následovali Krista a mnozí z nich řekli: to je tvrdá řeč, kdo to má poslouchat. A nebylo to poprvé, kdy s Kristem lidé nesouhlasili. Byli to farizeové a učitelé zákona a u těch si občas říkáme budiž. Horší bylo, že to byla i Ježíšova vlastní rodina a to se nám taky stává. Ta naše máma, ta naše babička, tak to jsou pánbíčkáři. Oni tu víru moc hrotí a my ne. No, tak dobře, dřív se ta víra hrotila, ale dnes už to tak není.
Jen si to občas přiznejme, že když to v těch našich rodinách není zcela ok, tak si řekneme, to ta doba. To je její výsledek a nám to stačí, ale zapomínáme, že to, že se víra již tolik nepředává, není tou dobou, protože úplně stejné dilema řeší dnešní starozákonní čtení z knihy Jozue, kde Jozue říká, že on sám bude se všemi důsledky věrně sloužit Bohu a ostatní ať si vyberou, jestli budou sloužit Bohu, nebo modlám. A ty modly, mají různý tvar od pohodlnosti, lenosti, koníčků, až po osvícený lidský mozek, který si vystačí bez Boha. A co ti Ježíšovi příbuzní, snažili se mu to také rozmluvit, aby ani on tu víru, tak nehrotil.
A dnes, dnes od Ježíše odcházejí i ti, kteří Ježíše následují poměrně dlouhý čas se slovy, to je tvrdá řeč. A kdo jsou tito. Tak to jsou ti, kteří třeba i pravidelně chodí do kostela a pravidelně se modlí, ale najednou, když všechno není přesně tak jak si myslí, když vše není tak, jak oni sami si naplánovali a Bůh do jejich života vnese něco, na co nebyli připraveni, tak odchází. A odchází se slovy, to je tvrdá řeč, kdo to má poslouchat. Nemáme to někdy také tak, když Bůh v našem životě jedná jinak, než my sami si přejeme? Ano uznávám, že to potom není lehké a nebylo to lehké, ani pro těch dvanáct, když se na ně Ježíš obrátí se slovy: i vy chcete odejít, a Petr mu říká: Pane, ke komu bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života.
A neříká, Pane, já tě zcela chápu, já nechápu ty blázny, kteří od tebe odešli. Nemyslete, pro něho to bylo také těžké, když si měl představit Pána jako chleba života. Pro něj to bylo také jiné, než ty představy, jak měl podle něho Pán vypadat. A začalo to tak slibně, Pán nasytil 5000 mužů a lid jej chtěl prohlásit za krále a asi mnoho apoštolů si tehdy řeklo, tak pane jo, to je dobře, že jsme za tím Ježíšem šli, teď s ním budeme kralovat už zde na zemi. Jenže nejen, že Ježíš velmi razantně odmítl tu pomyslnou korunu, ale začal lidem hovořit o podstatě eucharistie. O tom pro nás bílém nic, které se stává chlebem života. A to je pro nás těžké a nemyslete si, že to nebylo těžké i pro ty apoštoly, protože nabídky tohoto světa hovoří zcela jinak.
Ono je fajn věřit v Krista, ale tak nějak se mně zdá, že si stále necháváme ty zadní vrátka, jako ti Izraelité za dob Jozua. Sice získali celou zaslíbenou zemi, sice se jim v životě žilo poměrně dobře a právě tehdy nejvíce zapomínali na Hospodina. Podobné to měli i ti, co následovali Krista. Viděli kolem něho stále mnoho zástupů a jistě i pro něho něco obětovali, ale aby se radikálně rozešli se vším, co člověka odvádí od Boha, tak to ne.
Jen si řekněme kolikrát na našeho Stvořitele a Spasitele denně ani nepomyslíme a když na něho pomyslíme, tak mu většinou věnujeme jen zbytkový čas. Ano, já věřím dokud. Dokud se mně to hodí, dokud mě to nic moc nestojí, dokud. Jenže Kristus hovoří zcela jinak a je důležité, abychom jej následovali zcela. Proč? Protože On jediný má pokrm věčného života a vše ostatní dříve, nebo později pomíjí.
Ach Pane, tak rád bych šel za tebou, ale ne zcela, protože to se mně zdá těžké a tolik nabídek mně dává tento svět a já vnímám, jak jsem slabý. Ale rovněž vím, že bez Tebe by můj život neměl smysl, a tak, i přes všechny obtíže, které mám, chci spolu s apoštolem Petrem volat: Pane, ke komu jinému bych šel, vždyť ty máš slova věčného života.
Amen