Liturgické texty: 1. čtení: Iz 35, 4-7a
2. čtení: Jak 2, 1-5
Evangelium: Mk 7, 31-37
Z dnešního prvního čtení mě velmi zaujala jedna myšlenka: tehdy se otevřou oči slepým, odemknou se uši hluchým. Kdy tehdy? No tehdy až si bytostně uvědomíme, že bez Boha a jeho lásky nezmůžeme nic. Až přijdu na to, že pokud svůj život nedaruji, tak jej vlastně promarním. Slavíme dnes v našem kostele jednu důležitou událost, dva z nás jsou již 50 let spolu, já ještě nejsem ani 50 let na světě a zde si můžeme uvědomit, že se jedná o něco, co ten dnešní svět zas tak moc nechápe. Já s tebou zůstanu, dokud. Dokud se mně to hodí, tak budu s tebou, pak již ne. Já se nechci ani ženit nebo vdávat, vždyť manželství je již překonaná instituce. Stále opakuji to svoje já, a co z toho já budu mít atd.
Nedávno moje maminka byla na jedné návštěvě a říkala mi, přišel její syn a říkal, já vím, že nežiju tak, jak by měli katolíci žít, ale já to vidím jinak, dokonce řekl, že na jednom semaforu jezdí i na červenou, protože on tam moc dobře vidí, jestli něco jede, nebo nejede a přece on se nebude omezovat. Jen to svoje já. A o takových lidech Písmo říká, že jsou hluší a potřebují uzdravit. My úplně nevíme, jestli ten koho Ježíš uzdravil, trpěl touto nemocí, nebo tělesnou - spíše tělesnou, protože poté, co mu Ježíš řekl, aby o tom nemluvil, tak to rozkecal úplně všude. A proč o tom mluvím? Není zřejmé, že když zažiji nějaký silný zážitek, tak se chci o něj podělit?
Tady se to tak úplně neříká, ale ty důvody jsou dva: tak za prvé: Ježíš musí odcházet jinak, protože on nechtěl být vnímán jako nějaký divotvůrce, a za druhé, ten člověk měl asi sám v sobě přemýšlet, jakého se mu dostalo daru a ne jen mlýt prázdnou slámu. Také se mně zdá, že i mnozí z nás jsou občas hluší, sice slyší množství slov, sice i množství slov vyřknou, ale to co slyší, tak neberou úplně vážně a ani to, co sami říkají. Tak potom je otázka, a jaký je smysl lidských slov? Je to o tom, že slovo dělá člověka, nebo o tom, abych pořád jen říkal, že něco nejde? Víte, jsem velmi rád, že dnes můžeme slavit 50 let společného života, jsem rád nejen za ty, kteří toto výročí mají, ale jsem rád především za nás, že vidíme, že je to možné. Že je možné 50 let být spolu, jak v dobrém, tak zlém. Že dokáži toho druhého přijmout jaký je i s jeho chybami a že i přesto všechno, jej dokáži mít rád. Myslím, že to je možná větší zázrak, než že je někomu vrácen sluch a dokonce, že začne mluvit správně, protože co nám pomůže, když budeme mít ten nejostřejší sluch, když si z toho co slyšíme, vybíráme jen to, co se nám hodí? A co nám pomůže, když budeme snad i těmi nejzdatnějšími řečníky, když naše slova budou jen prach a popel, a nebudou mít vlastně žádnou váhu. Je jedno takové rčení, ženu zdobí krása a chlapa slovo, to slovo, které dokáže dát a za kterým si i stojí.
Ano, to je možná až zázrak, pokud takto člověk dokáže jednat. A ne jen sám v sobě, ale jestli dokáže i poslouchat, a zvláště pak plnit Boží přikázání. Dnešní doba je v tomto možná zmatenější, než byla dřív, protože odevšad je slyšet já se chci mít dobře a já mám nárok na to a to a to. Ano, to je důležité, ale stejně tak je důležité, že k těm nárokům patří i povinnost a je dobré si říci, já jsem povinován tím a tím a tím. A to je důležité, protože ono nestačí jen slyšet, ale je také důležité naslouchat. A to už nám tak nejde a dokonce si někdy říkáme, že to ani není možné? Ale právě na příkladu vás, kteří dnes slavíte svoje výročí, se ukazuje, že to lze, kdy jsem ten, který nejen slyší, ale i ten, který dokáže naslouchat významu těch slov a jimi se i řídit. A který nemyslí jen a jen na svůj prospěch, ale má zájem o toho druhého.
A tak vám i sobě přeji, abychom dokázali nejen slyšet, ale rovněž dokázali i naslouchat tomu, co je pro náš život dobré a tím dorůstali do lepšího vztahu k Bohu i sobě navzájem.
Amen