Liturgické texty: 1. čtení: Mdr 2, 12a – 17-20
2. čtení: Jak 3,16 – 4,3
Evangelium: Mk 9, 30-37
Pokud si dobře pamatujete, tak minulou neděli Ježíš rovněž mluvil o svém utrpení, těm svým učedníkům. A bylo to spojeno s velkým nepochopením. Dokonce Petra napomenul, že nemá na mysli věci Boží, ale lidské. A uplyne týden a Ježíš opět mluví o tom, jak bude vydán lidem do rukou a člověk by si řekl, to nemohl vybrat něco jiného? Nemohl, Pán svým učedníkům o svém utrpení mluví třikrát, tak proč by o tom nemluvil nám? My to jsme, co potřebujeme některé věci slyšet stále znovu, protože jim nerozumíme. A potřebujeme stále znovu o nich přemýšlet a ptát se Pána, proč ty věci jsou zrovna tak a musí být tak a kde je pravda a jaký to má smysl? A byla by veliká škoda, kdybychom ta Boží slova nechali jen tak, padat kolem nás na zem a nezamýšleli se nad tím, proč?
Dnešní evangelium začíná tím, že Ježíš, když procházel Galilejí, tak nechtěl, aby o tom někdo věděl. Jednak asi proto, že nestál o tu lacinou popularitu davu ve chvíli, kdy už viděli jeho zázraky a zažili osvobození posedlých. Ale možná především proto, že chtěl být o samotě se svými učedníky. To je veliká věc, proto s nimi chtěl být sám. On chce, tak jako tenkrát těm svým učedníkům i nás poučit a vysvětlit o tom, jak to v tom životě je a co je důležité pro ten život samotný. Podstatu toho, proč přišel na svět a jak to souvisí s námi. Bylo zajímavé, o čem Ježíš ty učedníky poučoval. Cestou jim mluvil o tom, že bude vydán do rukou, ale oni nepochopili. Nerozuměli, místo toho se bavili, kdo z nich je největší a když se jich Ježíš zeptá, o čem to cestou spolu rozmlouvali, tak mlčí.
Víte, normální je, když člověk něčemu nerozumí, tak se zeptá. To, že se neptáme, když něčemu nerozumíme, tak to už je trochu naše vina. Ať je to vůči lidem, nebo vůči Bohu. A druhá normální věc je, když se nás někdo na něco zeptá, že odpovíme, ať je to lidem, nebo Bohu. A ti učedníci, neslyší, nerozumí, nemluví. Je zajímavé, že před touto epizodou je uzdravení hluchoněmého, kterého Ježíš uzdravil poté, co to zkoušeli Ježíšovi učedníci a neuspěli a Ježíš jim na to řekl, že to uzdravení mohlo být pouze skrze opravdovou modlitbu. A najednou, jako by ti učedníci byli ti hluchoněmí, jako by byli ti, co jsou něčím spoutáni a to se může stát i nám, že pokud jsme spoutáni svými vlastními hříchy, tak nerozumíme Božímu slovu a můžeme se s Kristem minout. My všichni totiž potřebujeme osvobodit od těch věcí, které jsou vzdáleny Bohu. Oni mezi sebou rozmlouvali, kdo z nich je největší. Člověka by to pohoršilo, kdyby to nevztáhl na sebe a neřekl: a o čem rozmlouváme my doma.
A pak Ježíš vysloví tu druhou zdánlivě nesmyslnou větu: kdo chce být první, ať je služebníkem všech. A tehdy mluvil o sobě, protože On je ten první, který se stal posledním a služebníkem všech. A teď, když se na ně podíval, tak viděl, že zase nerozumí. To je bezmoc. Co udělal, teď jako v každé rodině, tam pobíhaly děti, jako u nás v kostele a jednoho takového chlapce si vzal a řekl mu: pojď sem. A teď jej postavil doprostřed a to si myslím, že byl okamžik, kdy těm učedníkům došlo, že nerozumí. Protože v té době dítě ve společnosti dospělých mužů neznamenalo nic a Ježíš řekl: kdo přijme jedno takové dítě, tak mě přijímá. A jejich odpověď byla: cože?
A kdo přijímá mne, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal. Co to znamená? Že On se ztotožnil s dítětem, který je symbolem přijetí. Potřebuje být přijato, milováno. Dítě je člověk, který se nemohl ještě nějak zařídit. Který se nemohl realizovat, který žije jenom z toho druhého. Jakoby Pán tím zjevil další důležitou věc, které se i my učíme stále znovu rozumět. Zjevil, že potřebuje přijetí člověka. To, že se On lidem vydal, tak to je jedna věc, ale že také On potřebuje naše přijetí. A tím obojím zjevil ty podstatné vlastnosti Boží, které jsou podstatné pro nás. A to je ta nepochopitelná Boží láska, ve které se vydává a ta pokora. Ta Boží pokora, ve které se stal tím posledním mezi námi a tím služebníkem všech. A proč to chce? Protože, když my jej přijmeme, jako toho, který se nám vydává do rukou, a když jej přijmeme jako bezmocné dítě a jako trpícího a potřebného, tak nás to začne měnit. Oni nás mohou začít měnit i naše ambice a ty naše touhy něčeho v životě dosáhnout, ale ty nás mění většinou hodně špatně. A pak jsou ty situace, které nás mění dobře, protože nás připodobňují Kristu. A čím víc se mu připodobňujeme, tak tím více mu rozumíme.
On je pro nás jinak velmi nepochopitelný, ať už v té své poníženosti, malosti, pokoře, nebo i ve své lásce. A pochopí jej pouze ten, který chce stále znovu se jím nechat poučovat. Slyšet jeho slovo, být v jeho blízkosti. Mluvit s ním o tom, dotazovat se ho a především jeho a také sebe přijmout v té bezmoci a v té potřebě přijetí. Potom najednou začneme rozumět svému Bohu, který se pro nás stal člověkem, jinak, než my sami bychom si představovali.
Až nám Pán bude některé věci znovu opakovat, tak vězte, že to není proto, že už to zapomněl, že už to řekl, ale že my to potřebujeme, abychom to stále hlouběji chápali a také žili.
Amen