Liturgické texty: 1. čtení: Gn 2, 18-24
2. čtení: Žid 2, 9-11
Evangelium: Mk 10, 2-16
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! Velmi krátká věta, kterou možná právě v té dnešní době nedokážeme pořádně docenit a to ať se týká manželství, kněžství, nebo třeba zasvěceného života. Dnešní svět se totiž ubírá především směrem, co z toho budu mít já. A já mám na to právo. Já mám právo na to a to a ti kolem mě to musí respektovat. Jakoby ta civilizace kolem nás se úplně zbláznila a nemyslete si, ono to tak bylo v každé době, protože i to dnešní evangelium začíná slovy: smí se muž se ženou rozvést, a to s odvoláním na Mojžíšův zákon a Ježíš říká: ano, ale jen pro tvrdost vašeho srdce. Tedy to, že já chci žít především pro sebe, se opakuje v průběhu celých dějin. Ano uznávám, že někdy ten vztah těch dvou je natolik porušen, natolik karikaturní, že rozvod je jediná cesta, protože ti dva nezraňují jen sami sebe, ale i své nejbližší.
Ale kde je hlavní problém. Hlavní problém je v tom, že člověk dost často nepochopí důvod, proč byl vlastně stvořen. Že byl stvořen k obrazu Božímu a kdo je náš Bůh? Tak to je především společenství osob: Otec, Syn a Duch svatý a to nám zní často velmi komplikovaně. Ale proč je Bůh společenství osob? Protože ty osoby ve vnitrobožském vztahu se navzájem milují. Otec miluje Syna tak moc, že je víc v Synu, než sám v sobě a plod jejich lásky je Duch svatý. Jak si toto máme představit? Je to stejné jak vztah mezi mužem a ženou a plod jejich lásky je třetí a to dítě, tedy nejdokonalejší obraz Boží lásky je fungující rodina, kdy jednomu na tom druhém záleží možná víc, než sám na sobě. A k tomu byl člověk povolán.
A povolání člověka je právě toto, buď přes zasvěcený život, kdy člověk buduje tento vztah mezi člověkem a Bohem napřímo, kdy si uvědomuje všechny Boží dary a je věrný v tom povolání, kterém je, protože co může být lepší, než vztah s dokonalou osobou, byť je pro nás neviditelná, nebo skrze rodinu, kdy mně záleží především na tom druhém. Já mám toho druhého rád i s těmi jeho chybami a já chci s tím druhým žít, i dát život někomu dalšímu, protože, co jsem dostal, tak to chci také dát. To je to, k čemu byl člověk stvořen.
Zdá se nám to těžké? Jistě ano a proto také Ježíš na konci dnešního evangelia říká tu větu, která se nám na první pohled může jevit jako vycpávka. Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde. Co to znamená? Často se o křesťanech mluví, že to jsou děti Boží, ale co to znamená? Znamená to jednu podstatnou věc, že když jsme byly děti, tak jsme byly zcela závislí na svých rodičích a bez nich bychom nemohly ani přežít a postupně jsme dospívaly. Ale my nejsme závislí jenom na našich biologických rodičích, ale my jsme závislí na Bohu jako takovém.
Když se totiž rodí nový život, tak bez Božího požehnání by to nešlo. Bůh nám dal dar života a dal nám ho z toho důvodu, že mu na každém záleží a stejně jak si malé dítě minimálně ve svém podvědomí uvědomuje, že bez rodičů by byl ztracen, tak si máme uvědomit, že úplně stejnou závislost máme na našem stvořiteli.
A stejně jako snad každý rodič pro své dítě nechce nic špatně, tak o to víc náš stvořitel nechce nic špatně pro nás. A že se nám dějí i různé těžkosti? A že se nám někdy zdá, že Bůh na nás není spravedlivý? Kolikrát se nám to tak i zdálo, když jsme byly děti a možná až později jsme pochopily, že když na nás rodiče byli nároční, tak to bylo pro naše vlastní dobro. A kolikrát jsme to ani nepochopili, ale tak nějak víme, že to s námi nemysleli zle. A o co víc je to mezi člověkem a Bohem, kdy si máme uvědomit a zároveň děkovat, že před Boží moudrostí na tomto světě budeme pouze dětmi celý svůj život.
A to se nám často nelíbí a ten život si chceme žít, tak nějak jen po svém. Já vím, jaké jsou Boží zákony, ale já chci žít, tak a tak. A mně se na nich nelíbí to a to. Přeci já do toho kostela nemohu chodit tak moc, přeci mě Bůh ublížil, přeci já se ani každý den nemusím modlit, přeci já za tím druhým nepůjdu, ať on přijde za mnou. Ano takto často jednáme a chováme se jako malé děti vůči svým rodičům a ještě si myslíme, jak jsme dospělí. Přeci já mám právo a já, já, já.
A právě o tom já začíná to dnešní evangeliu, tou otázkou a smí se rozvést? Jakoby člověk zapomněl, k čemu byl stvořen, jakoby veřejný slib, který dal, najednou pro něj už nic neznamenal, jakoby se v podstatě choval jako malé dítě, když mu rodiče něco zakázali. A někdy je to ještě horší, my spolu žijeme již mnoho let a v podstatě i manželským životem, ale brát se ještě nechceme, protože nevíme, jestli nám to spolu vydrží, anebo až někdy, protože teď se to nehodí, ještě musíme udělat to a to a to. A člověk si řekne, tak to už je úplná tragédie, protože já s tím druhým být chci a vlastně ani nechci. Já se nechci vázat, protože nevím, jak to dopadne, jestli toho druhého mám opravdu rád, nebo ne.
Tak kdyby takto uvažoval Bůh, tak by člověka nikdy nestvořil, protože celá Bible jak SZ i NZ nám popisují pády člověka a dokonce pády i těch, kteří byli Bohu velmi blízko, ale zároveň celá Bible popisuje, jaké mnohé obohacení dostane člověk, když je věrný Božímu slovu. A jaký je člověk blázen, když žije jen podle svého a nejlépe je to popsáno asi v Lukášově evangeliu, kdy ten boháč uvažuje, kam dá tu úrodu, když se mu už do jeho sýpek nevleze a Bůh mu říká: blázne, ještě této noci zemřeš a čí pak to bude?
Minulý týden jsem byl na pohřbu někomu z vlastní rodiny a moc dobře jsem si uvědomil jaká je to tragédie, kdy člověk moc nevěří ve vzkříšení a že se v tom Božím království bude mít mnohem lépe, než kdy žil na zemi. Jak je to těžké, když je tam pouze to lidské. Jak je těžké žít ty naše vztahy, pouze na těch lidských základech, protože každý z nás má spoustu chyb. A pokud já si z Božího zákona budu vybírat jen to, co se mně hodí, tak potom se nemohu divit, že i ty mezilidské vztahy, zvláště vztahy s těmi mými nejbližšími se mě tak nějak rozpadají. Ano, to je tragédie toho, kdy člověk nepochopí, k čemu byl vůbec stvořen. A pak se diví, já jim dal úplně všechno, jen ne lásku a bázeň Boží. Bázeň totiž není strach, ale je to úcta a pokora před Boží tváří a jeho zákonem. A možná mně někdo namítne, ale nepovídejte, to již dnešní moderní člověk dneska nenosí, a já bych na to rád řek,l a tak mě prosím řekněte, proč se dnes tolik vztahů rozpadá a proč je dnes tolik lidí na antidepresivech. Ono je to jako ve vztahu rodič - dítě, taky jsme se často bouřili tomu, když po nás rodiče něco chtěli a najednou vidíme, že to mělo nějaký smysl.
A tak Tě Pane, prosím, dej nám sílu žít důsledně podle tvého zákona, protože vím, žes nám jej dal proto, abychom už ten život zde na zemi prožili dobře a šťastně.
Amen