Liturgické texty: 1. čtení: Jer 31, 7-9
2. čtení: Žid 5, 1-6
Evangelium: Mk 10, 46-52
Dnešní evangelium je pro mě trochu srdcová záležitost, slepec Bartimáos v Jerichu. Jericho, město blízko Jeruzaléma, město hříchu. Ano, o Jerichu se v Bibli mluví, že z něho nikdy nevzešlo nic dobrého. A právě do tohoto města je zasazen dnešní příběh. A v souvislosti s ním bych rád dnes možná pohovořil o něčem, co v poslední době tak nějak více hýbe veřejným prostorem a tj. tzv. Istanbulská úmluva. A co vlastně jde? Istanbulská úmluva se tváří, že v ní jde o narovnání poměru mezi mužem a ženou, nebo že má zabránit především domácímu násilí na ženách, což se dá obecně nazvat jako něco, co je velmi dobré pro společnost. Jistě, násilí na komkoliv je něco zavrženíhodného. Jenže problém této úmluvy je skryt v detailu. V úmluvě se mluví o rovnosti mezi mužem a ženou, a tom, že oba mají stejnou důstojnost atd., ale pak v textu samém se mluví pouze o možnosti násilí na ženách a dívkách a prevenci proti nim a už se vůbec nemluví o násilí na starých lidech, chlapcích, nebo i mužích, které může také nastat. Neboli úmluva se na první pohled tváří jako něco, co respektuje, jak muže, tak i ženu, ale následně se věnuje jen jedné skupině. Navíc předkladatelkami této úmluvy je pouze deset žen a ani jeden muž, přitom v celé úmluvě se mluví, jaká je důležitost rovnosti pohlaví jako takového a to pod pojmem genderové rovnosti. Gender, co to je? Podle teorie genderu se člověk nerodí jako muž, nebo žena, ale postupně se jím stává, tedy chlapec se v určitém věku může rozhodnout, že není chlapcem, ale dívkou a platí to i naopak. To, co protagonisté této teorie zdůrazňují, tak je rovnost mezi mužem a ženou a to i platová, což je jistě chvályhodná činnost, ale většinou rovněž dávají na odiv to, že každý se může svobodně rozhodnout, jestli je muž nebo žena a to se všemi těmito důsledky, ať již se narodil jakkoliv. Tedy tím je v principu popírán Boží zákon o tom, jak byl člověk stvořen. Navíc protagonistky Istanbulské úmluvy jako deklaraci uvádějí, že jim jde o ochranu žen a dívek, proti jakémukoliv násilí, ale zároveň, že člověk má být pojímán genderovým vnímáním světa, tedy, že si sám má zvolit, jestli je muž, nebo žena, což je podle mého názoru protimluv, když se úmluva zabývá pouze násilím na ženách a dívkách.
Navíc tato úmluva mluví o tom, že je nábožensky indiferentní, neboli náboženství a víra dané osoby nemá být brána v potaz, aby člověk jako takový mohl být korektně brán, což mně připomnělo jednu věc z historie. V 19. stol. byla velká vědecká krize víry, člověk si myslel, že spolknul všechnu moudrost světa a tak začal pochybovat o náboženství jako takovém a dospěl k názoru, že náboženství je vlastně nemoc. A pokud se má náboženstvím někdo korektně zabývat, tak to má být ateista, protože ten má od všech náboženství odstup. Jenže i ten ateista má určitou víru a tu, že Bůh neexistuje, tedy ani on nemůže být brán jako ten, který k víře jako takové nemá žádný předsudek.
A podobné je to i v Istanbulské úmluvě, předkladatelky mají předsudek, že jim jsou upírány jejich práva a oni jsou jediné, které mají právo vzdělávat společnost, podle jejich pohledu na svět. V Istanbulské úmluvě se totiž hovoří, že ochranu žen a vzdělávání o tom, jak je to mezi mužem a ženou, si vezmou na starost právě neziskovky, které jsou zaměřeny na politiku genderu a s touto svojí tezí budou objíždět a obcházet především školské instituty, což považuji za velmi nebezpečné, protože zde hrozí relativizování toho, jak jsme byli stvořeni.
A pak je zde ještě jeden problém, pokud by tato úmluva byla přijata, tak státy, které ji přijali, se zavazují, že budou dávat nemalé prostředky právě na tyto společnosti, které by toto pojetí člověka jako takového zprostředkovávali především mladým lidem ve vzdělávacích institutech a tím relativizovali přirozenost člověka jako takového. A začalo to velmi nenápadně, ochranou ženy, před násilím ve jménu - já mám na to právo a já mám na to nárok.
V dnešní době se velmi hovoří o krizi rodiny, o krizi partnerských vztahů, ale myslím, to není především o tom, na co mám nárok, ale především o tom, že vztah bez povinnosti prostě nejde. Nejde mít dobrý vztah bez toho, abych do něho něco investoval a něco obětoval, ať již se jedná o vztah mezi mužem a ženou, nebo o vztah mezi člověkem a Bohem. A to je něco, co je dnes velmi relativizováno. Není tak důležité, co máš dělat, ale jaké ti z toho plynou benefity a pak jsme často jako ten slepec, který si bohužel od něj neuvědomuje ani svoji vlastní slepotu vůči hříchu, který dnes a denně páchá. Nebo jsme jako ti v davu, kteří, když slyší toho slepce, jak křičí v davu, tak jej raději okřiknou, protože oni by mohli být ochuzeni o své pohodlí.
Nevidíme, neslyšíme věci a události, které se nás bezprostředně netýkají. Nevidíme a neslyšíme věci, které by nás stály námahu a raději děláme jakoby nic, jakoby nás samotných se to vůbec netýkalo a pak se často divím, kam ten svět kolem mě spěje. A proto spolu s tím slepcem Bartimájem volejme. Synu Davidův, smiluj se nade mnou, protože toužím ten svět vidět tak, jak jej vidíš ty. Kéž opravdu tuto víru máme.
Amen